Autorka: Maia Szalavitz
Překlad: Lukáš Hurt
Jednou závislý, navždy závislý. Musíš spadnout na dno. Tvrdá láska.
To jsou jen některé z mýtů spojených s problematikou závislostí. Proč se pořád nedokážeme postavit pravdě čelem?
Všichni si myslíme, že o závislostech toho „víme“ spoustu. Především ti, kdo se zotavují, věří, že mají vhled jako nikdo jiný. Avšak i lidé, kteří v životě neviděli léčebnu a ani chvíli nebojovali s neodolatelnou chutí na kokain, jsou často přesvědčení, že problematice drog a závislostí perfektně rozumí. Aby také ne – téměř všechny děti mají na střední škole několik přednášek věnovaných drogám a celá popkultura je plná závislých lidí, zatímco o střízlivé jen tak nezavadíte.
Ať se jedná o kultovní filmy typu Dny vína a růží, protidrogové kampaně nebo televizní zprávy, existuje spousta zdrojů, které nás den co den velmi nenápadně utvrzují v našich představách o závislostech.
Bohužel je však většina toho, co o této oblasti „víme“, přinejmenším částečně nepravdivá, postavená na mýtech spíše než na faktech nebo dokonce úplně mimo realitu. Jelikož si ale myslíme, že „víme“ o závislostech všechno, tyto mýty a falešné dojmy se pořád opakují.
Podívejme se blíže na dva z nejoblíbenějších mýtů:
1) „Jednou závislý, navždy závislý.“
Tento názor často rezonuje v hlavách lidí, kteří se účastní dvanáctikrokových programů a kteří mají problémy označované jako chronické recidivující poruchy. Výzkum, který dlouhodobě sledoval těžké pijáky a uživatele drog však ukázal, že většina lidí, kteří v určitých stádiích života splňovali kritéria závislosti, je později splňovat přestala – většina z nich se přitom dokázala závislosti zbavit bez terapeutických sezení či léčby.
Oproti obecným představám řada z nich vyřešila svůj problém omezením užívání, nikoli úplnou abstinencí. Někteří bývalí uživatelé heroinu například pijí alkohol, ovšem v takové míře, že se z nich nestanou alkoholici, jiní si zase tu a tam zakouří konopí.
Většina toho, co „víme“, je přinejmenším částečně nepravdivá, postavená na mýtech spíše než na faktech nebo dokonce úplně mimo realitu.
Zastánci mýtu „jednou závislý…“ by mohli argumentovat, že ti, kdo byli schopní porazit závislost bez odborné pomoci nebo úplné abstinence, nebyli „opravdu závislí“. Ve skutečnosti jsou však závislost i léčba vždy naprosto nepředvídatelné procesy. Někteří lidé, jejichž závislost se zdá už „být za hranou“, jsou schopni se jí zbavit úplně bez pomoci, zatímco jiní, jejichž problémy se nezdají být tak závažné, se potýkají se závislostí po celý život. I když závažnost závislosti jde ruku v ruce se schopností mírnit užívání, nedá se říct, že by se jednalo o absolutní korelaci.
Důležité však není pouze ukázat, že všeobecné povědomí je mylné. Léčba závislostí se nadále vede naprosto nevhodným způsobem, kdy léčebný průmysl tlačí metodu „jeden kabát pro všechny“. Tento přístup není podpořen dostatkem ověřených důkazů a zdaleka nezohledňuje rozdílnost lidí trpících v různé míře různými závislostmi. Dokud budou takzvaní „experti“ propagovat podobně mylné přístupy, jakákoli změna bude velmi náročná.
2) „Musíš spadnout na dno.“
Mnoho lidí podobně věří, že léčba má smysl pouze ve chvíli, kdy závislý člověk narazí na dno. A vskutku – v mnoha příbězích z dvanáctikrokových programů vystupuje „dosažení dna“ jako katalyzátor změny, kdy zotavující se osoby vzpomínají na ono dno jako na zásadní část své léčby. Ale stejně jako myšlenka že ti „opravdu závislí“ nemohou omezit užívání nebo úplně přestat bez odborné pomoci, i tato představa potřeby tvrdého nárazu je vždy definována až retrospektivně. Bez ohledu na to, jaké peklo musejí lidé při pádu na dno prožívat.
Pokud narazím až na dno, na pár let dokážu přestat a potom spadnu do závislosti znovu, mám před sebou „nové“ dno, po jehož dosažení se zase začnu zotavovat – to předchozí se tak stává irelevantním. Trpím-li chronickými relapsy a narážím na další a další „dna s propadlišti“, pak se představa, že se můžu začít úspěšně léčit, až když jsem na dně, najednou stává poněkud absurdní.
Moje nejhlubší dno už nelze dost dobře vztáhnout k začátku skutečného zotavení. Cesta k dlouhodobému a trvalému zotavení přitom může klidně začít už ve chvíli, kdy jsem svému dnu stále ještě na hony vzdálená.
Dostupná data nám skutečně ukazují, že mnoho lidí nedokáže skončit ve chvíli, kdy jsou jejich problémy nejvýraznější, protože tak vysoká míra stresu je vždy i sama o sobě průvodní jev závislosti či návratu ke zneužívání návykových látek. Naděje a pocit, že existuje cesta ven – jinými slovy naděje na možný restart spíše než pocity strachu – přinášejí kýženou změnu přinejmenším stejně často, dost možná i častěji než náraz na dno.
Bohužel v drogové politice však stále přežívá mýtus, že pokud závislým ještě přitížíme, můžeme je přiblížit k onomu kýženému „dnu“. Předpoklad, že závislí potřebují tvrdý přístup, je natolik rozšířený, že zapomínáme přezkoumávat jeho platnost – a nadále je vystavujeme krutému zacházení od odstrčení na okraj společnosti až po věznění. Toto konání si přitom obhajujeme jako „pomoc“.
K dispozici máme dostatek důkazů, že důsledek takového jednání často spíše ublíží, než pomůže.
Kurt Cobain spáchal sebevraždu poté, co byl se svou závislostí konfrontován.
Terry McGovernová, dcera bývalého viceprezidenta Spojených států, zemřela opilá ve sněhu poté, co ji rodiče odstrčili.
Pořád ale máme tendenci tyto negativní dopady ignorovat. Myslíme si, že „víme“, že tvrdý přístup funguje, protože toto tvrzení je neustále omíláno. Studie přitom ukazují, že mírnější přístup, který lidi netlačí k extrémnímu jednání, je mnohem efektivnější.
(V některých případech je pochopitelně nutné distancovat se od osob blízkých, které jsou závislé, pro zachování vlastního duševního zdraví nebo kvůli ochraně zranitelných členů rodiny – jen je důležité myslet na to, že nikdo nedokáže předem říct, jestli to závislému pomůže nebo ublíží.)
Tyto oblíbené, leč zastaralé představy o závislosti přežívají, protože lidé často ani netuší, že jejich názory nevycházejí z pravdivých a ověřených dat. Novináři, kteří dané problematice dostatečně nerozumí, pouze neustále omílají mýty závislosti, aniž by si uvědomovali, že tato nepodložená lidová moudra byla vědecky vyvrácena. A jelikož jsou všichni přesvědčení, že závislostem rozumí, média nemají důvod zvažovat konzultování skutečných odborníků. Čas od času můžeme v novinách narazit na reportáž, která odporuje zažitým představám, ale po ní pak následuje návrat k ignorování důkazů.
Celá věc se ještě komplikuje tím, že lidé, jejichž osobní zotavení vycházelo z určité zkušenosti, často nejsou schopni přijmout fakt, že jiným závislým pomohla k zotavení zcela jiná cesta. Mají strach, že kdyby uznali komplexnost celé problematiky, mohlo by to u nich v důsledku vést až k relapsu. Například kdyby uznali, že někdo se může zotavit skrze umírněné dávkování, mohli by pak mít chuť to také zkusit, i když oni sami by užívat drogy s rozumem nikdy nedokázali.
Takový strach je pochopitelný, ale neměl by ovlivňovat snahy o změnu přístupu k léčbě závislostí. Je třeba snažit se nezatahovat do této oblasti své osobní problémy.
K dispozici máme dostatek důkazů, že přístup „pomoc musí bolet“ často spíše ublíží, než pomůže.
Výše napsané mne staví do zvláštní pozice, jelikož se zastávám metod, které u mě samotné nefungovaly. To, že si člověk prošel zotavením ze závislosti určitou cestou, z něj však nedělá experta o nic víc než poražení rakoviny určitou formou chemoterapie. Nikdo by vás neposlouchal, kdybyste někomu ordinovali chemoterapii jenom proto, že „vám to zabralo“ – to, že jste byl úspěšný pacient, z vás přece nedělá lékaře.
Na tuto skutečnost při léčbě závislostí často zapomínáme, protože pro mnoho zotavujících je osobní zkušenost a svépomoc naprosto zásadní součástí vyléčení. Osobní zkušenost je zkrátka nadřazená všemu ostatnímu. Věda ale často rozporuje příběhy jednotlivců, které přehlížejí obecné pravdy, jež jsou platné pro většinu.
Řešením není ignorovat osobní zkušenosti a zpochybňovat je jako relevantní zdroj poznání. Chceme-li však mít efektivní léčbu a zákony, musíme jednotlivé příběhy dávat do kontextu a systematicky zpochybňovat naše vlastní domněnky. Jak by potvrdila řada zotavujících se osob, první krok k řešení problému je uvědomit si, že nějaký problém máme.
Maia Szalavitz píše sloupky pro The Fix, pracuje jako reportérka zaměřená na zdraví v online verzi magazínu Time, spolu s Brucem Perrym napsala knihu Born for Love: Why Empathy Is Essential – and Endangered (Morrow, 2010) a také je autorkou publikace Help at Any Cost: How the Troubled-Teen Industry Cons Parents and Hurts Kids
Originál článku: The Fix https://www.thefix.com
Překlad článku s laskavým svolením autorky zajistila A.N.O. - Asociace nestátních organizací prostřednictvím projektu podpořeného z Operačního programu zaměstnanost.
