Opiátová krize jako v Americe u nás zatím naštěstí neprobíhá, ale může pro nás být rozhodně zajímavé, co přináší za poznatky (nejen) o závislostech. Autorka následujícího článku Maia Szalavitz je autorka a spoluautorka sedmi knih. Její poslední bestseller v rámci žebříčku New York Times s názvem Unbroken Brain: A Revolutionary New Way of Understanding Addiction vyšel v dubnu 2016 u nakladatelství St. Martin‘s Press.
Článek s laskavým svolením autorky přeložil Lukáš Hurt.
Za hlavního viníka současné opioidové krize ve Spojených státech amerických je obecně považována skutečnost, že lékaři v dnešní dobře předepisují třikrát více léků proti bolesti než dříve. Vědci a politici nicméně věnují jen málo pozornosti tomu, jak se takzvané společenské ztráty, mezi něž patří třeba nízké mzdy nebo zpřetrhání vazeb mezi lidmi, mohou velice snadno stát příčinou jak fyzické, tak psychické bolesti – a přispívat tak k šíření současné epidemie.
Čím dál tím více výzkumů mluví o nutnosti zevrubnějšího zkoumání této oblasti, pokud tedy vůbec chceme lidem, kteří se stali oběťmi opioidní krize, pomoci. Studie z roku 2017 přišla dokonce s tvrzením, že pokaždé, kdy se míra nezaměstnanosti ve Spojených státech zvedne o jedno jediné procento, stoupne počet smrtelných předávkování opioidy o skoro čtyři procenta.
Výzkumníci z Harvardovy univerzity a Lékařské fakulty na Baylor College nedávno zveřejnili studii, která ukazuje, že nejvyšší počet úmrtí kvůli předávkování je spojený s okresy s nejnižší úrovní „společenského kapitálu“. Tento pojem představuje míru vzájemného propojení a podpory mezi obyvateli, ať už co se týče všeobecné důvěry nebo plnění občanských povinnosti (jako například volební účast).
Výzkum se zaměřil na statistiky z celých Spojených států sesbírané v letech 1999 až 2014 a dospěl k závěru, že u okresů s vyšším společenským kapitálem je o 83 procent menší pravděpodobnost, že by se zároveň jednalo o oblast s velkým podílem úmrtí v důsledku předávkování. U okresů s nízkým společenským kapitálem je na druhou stranu tato pravděpodobnost takzvané „smrti ze zoufalství“ několikanásobně vyšší, přičemž minimálně 16 ze 100 000 osob zde zemře právě kvůli předávkování.
Předávkování je momentálně celostátně nejčastější příčinou úmrtí osob, které jsou v produktivním věku. Počet obětí alkoholu a sebevražd také výrazně stoupnul, a to převážně v chudších oblastech.
Sarah Wakemanová, primářka oddělení massachusettské nemocnice zaměřeného na osoby s poruchou zneužívání návykových látek a odborná lékařská asistentka na Harvardově univerzitě, k celé záležitosti uvedla: „Těžko se můžeme pokoušet vyřešit závislost a opioidovou krizi, dokud lépe nepochopíme neurobiologické mechanismy spojující opioidy, bolest a společenské vazby.“
Spojitost mezi opiáty a společenskou zátěží není ničím novým. Již před čtyřiceti lety představil průkopník neurovědy Jaak Panksepp dnes všeobecně přijímanou hypotézu o tom, že opioidy, které si naše tělo přirozené vytváří (jako endorfiny nebo jim velmi podobné enkefaliny), hrají zásadní roli u savců při vytváření pout mezi rodiči a jejich potomky, stejně jako mezi monogamními partnery.
Pokusy, jež Panksepp spolu s dalšími vědci provedl, prokázaly, že v případě zablokování jednoho typu opioidů (závislého na takzvaném opioidním μ-receptoru) dochází u mláďat oddělených od rodičů ke zvýšenému a častějšímu volání po matce. Experiment měl přitom stejný výsledek u různých zvířecích druhů – psů, krys, ptáků i opic. Jakmile však následně dostali opioidní drogu (ne však tak velké množství, aby je uvedlo do umělého spánku), volání se zklidnilo.
Panksepp taktéž vysledoval podobnost mezi mateřskou láskou a závislostí na heroinu. V obou případech zvířata pokračovala za každou cenu ve svém chování (negativním dopadům navzdory), jen aby se jim dostalo vnitřní útěchy od partnera – nebo od drogy.
Bohužel přední vědecké žurnály odmítly v sedmdesátých letech výsledky této práce publikovat, neboť podle redaktorů byla představa podobnosti mezi rodičovskou láskou a heroinovou závislostí „příliš kontroverzní na zveřejnění“, odhalil Panksepp (jenž zemřel v dubnu roku 2016) před lety v jednom rozhovoru.
Od té doby však přibylo velké množství dat podporujících spojitost mezi opioidy a mezilidskými vazbami. Mimo jiné i odborníci jako bývalý ředitel Národního institutu duševního zdraví Thomas Insel, Robin Dunbar z Oxfordské univerzity či Larry Young, profesor psychiatrie z Univerzity Emory, se tímto tématem zevrubně zabývali.
Profesor Young například dokázal, že oxytocin, hormon, jenž byl v minulosti spojován hlavně s prací a kojením, má důležitou roli též při vytváření pout mezi dvěma jedinci i mezi rodiči a jejich potomky. Sám k celému výzkumu uvedl: „Onen pocit, který jak děti, tak dospělí cítí, když se o ně někdo stará – pocit tepla, klidu a míru –, vzniká díky opioidům a oxytocinu. A přitom stejné pocity popisují i uživatelé opioidů – cítí teplo, cítí se být opečováváni a milováni.“
Když dojde k vytvoření emocionálního pouta, oxytocin se naváže na μ-receptor, v důsledku čehož se u daného jedince v přítomnosti této blízké osoby uvolní pocity stresu a bolesti. Na druhou stranu nepřítomnost této osoby či dokonce hrozba toho, že by tento vztah mohl skončit, vede k neklidu.
Youngův výzkum například zjistil, že běžně monogamní hraboši prérioví si většinou nevytvářejí společenské vazby se svými partnery, pokud je jejich μ-receptor zablokovaný. Jiné studie objevily, že myši geneticky upravené tak, aby neměly žádné μ-receptory, vůbec nerozlišovaly mezi svými matkami a jinými myšmi.
Práce, již Young publikoval v září 2017 ve spolupráci s vědci z japonské Univerzity v Cukubě, zjistila, že hraboši prérioví, kteří navázali vztah se svým partnerem, nejenže zažívají pocity úzkosti v případě jeho nepřítomnosti, ale také vnímání bolesti je u nich mnohem intenzivnějších (což bylo zjištěno za pomocí vpichování bolestivých injekcí či vyvolávání bolesti za pomoci horka).
„Vytvoření pouta k druhému z nějakého důvodu ovlivňuje váš práh bolesti. Pokud o toho druhého přijdete, je to, jako byste ztratili přírodní analgetikum, přirozený tlumič bolesti,“ okomentoval výzkum Young.
Samotná studie se sice nezabývala samotným vázáním hormonů na μ-receptor, ale jiná práce zaměřená přímo na člověka přinesla silné důkazy na podporu toho, že je v tomto procesu také zapojen.
Nedávné klinické výzkumy zjistily, že přítomnost partnera může mírnit bolest, přičemž projevy podpory, jako například doteky či objímání, jsou spojeny s aktivací μ-opioidních receptorů v mozku.
Výsledky studie zveřejněné před dvěma lety ukázaly, že podání opioidního blokátoru má u zkoumaných osob za důsledek ztrátu společenských vazeb – ať už v případě e-mailů od rodiny a přátel vyjadřujících účastníkům studie podporu, které v nich neprobudily žádné emoce, a pocit odloučenosti z nich nevyprchal ani během čtyř dnů, kdy byli stále pod vlivem blokátoru, ale trávili je doma. Oproti tomu když dostali placebo, chovali se naprosto normálně. A přestože měl tento blokátor vliv na v podstatě všechny pozitivní emoce, největší byl vypozorován právě u pocitů spojených s mezilidskými vztahy a láskou.
Všechny nashromážděné informace tak poukazují na možné propojení mezi emocionálními pouty, stresem a bolestí. Tyto výsledky by mohly sehrát naprosto zásadní roli při řešení opioidové krize.
„Porozumění biologické stránce věci a identifikování společných rysů mezi důvěrnými mezilidskými vztahy a opioidním systémem může změnit způsob léčby,“ prohlásil Young a dodal, že žádné tresty, kriminální postihy ani jiné agresivní intervence mezilidské vztahy nezlepší. Principiálně vzato, je-li naším cílem redukovat užívání opioidů, mohlo by nám v podstatě stačit, když dokážeme lidem do života přinést více lásky.
Překlad článku s laskavým svolením autora zajistila A.N.O. - Asociace nestátních organizací prostřednictvím projektu podpořeného z Operačního programu zaměstnanost.
