mosaic-1637764.jpg

Zotavení Brno

Není umění se rozbít, ale dát se dohromady

 
 
Vyhledat
  • Zotavení Brno

Vetřelci v hlavě

Aktualizace: čvn 9

text: Johana

Autorka obrázku: Johana

Brala jsem hodně drog, milovala jsem stavy, ve kterých jsem viděla své představy, milovala jsem stíny, které se zhmotňovaly, fascinovaně jsem pozorovala, jak se mi před očima mění svět, vášnivě si zapisovala to, co vidím, abych se k tomu později mohla vrátit. Bylo to fascinující. Vidění něčeho, co asi neexistuje, sdílení myšlenek a pocitů. Takto otevřená mysl je obohacující, dokážete se dostat až na dno své duše a vidět souvislosti. Okolní svět se stává jen nepodstatnou součásti bytí, jen něčím okrajovým, jen něčím, co zakrývá svět pravý.


…O dva roky později, se v Praze seznámím s klukem na koloběžce…


…A vše nechám za sebou. Práci, domov, povinnosti, kamarády…

Pro pár přešlehů, které mi způsobují vytoužené změny vědomí. Pro pár výletů, pro zničené nohy, pro to, abych mohla hodiny mluvit s tou divnou postavičkou na koloběžce a myslet si, že je všechno úžasné.


Byla to doba, kdy jsem začala mít pocit, že jsem ochočená, ale nedokázala jsem odejít, nedokázala jsem tomu zabránit. On mě jistě jenom zkouší, ověřuje si mě, stojí za to se obětovat, určitě to brzy skončí.


Po necelých dvou měsících jsem se ocitala na pokraji šílenství. Realita nešla oddělit od mých představ. Hlasy mě ničily, bála jsem se, nedokázala jsem se ovládnout. Hlava, má vlastní hlava mě posílala na smrt a já nemohla spát, nemohla jíst, nemohla myslet na nic jiného než na to, kdo jsou ty hlasy, kde je on a proč ten perník už nefunguje. Lidi si o mě povídali, slyšela jsem je, chodili zamnou a smáli se. Fotili mě a ukazovali mým směrem.


Při každém setmění začaly ožívat stíny a já pořád bloudila. Nikdy jsem netrefila tam, kam jsem chtěla. Při každém rozednění jsem se setkávala se zhnusenými výrazy, odsedávali si ode mě. Hodiny jsem se snažila nastoupit do metra, kde jsem se na nejdelší trase chtěla vyspat. Ale oni mi to nedovolili. Jediné, co jsem mohla, bylo stát na jednom místě, koukat na jeden spoj za druhým, jak se vzdalují a poslouchat nadávky o mé neschopnosti.


"...král Miroslav tě čeká, najdi ho, najdi ho, najdi ho. Jsi srab, nikdy to nedokážeš. Ha ha ha, to není on, to není on. Chováš se jak poslušné štěně. To není on, to není on. Hodný pejsek, aport. Ha ha haaaaa."


Nesmím se vzdát, najdu ho. Pak to bude dobrý. Pořebuju ho, jsem vzhůru už několik nocí, několik dnů. Musím ho najít. Svítá. Troubí na mě auta, lidi se otáčejí a já všude kolem sebe vidím kluky na koloběžce. Za každým se rozběhnu, ale po pár krocích zmizí a objeví se někde jinde. To je pěkně blbá hra, to vám všem zaplatil? Stojí mu to za to, aby mě chtěl zničit? Proč mi to děláš?


"Ty si myslíš, že ho zajímáš? Jsi ochočená, i ta nejlevnější děvka má více hrdosti než ty. styď se, styď se, styď se. Pse,pse,pse,pse,pse,pse,pse,pse,pse. třeba ji miluje, hledej, miluje tě, to je poslední zkouška, kterou dostáváš, pak bude tvůj, miluje tě. Je to pes, pes, pes, pes…."


Auta troubí, někdo mě bere za ruku a odvádí mě z cesty. Ani jsem si nevšimla, kde stojím. Někdo určitě vyměnil názvy podniků, to mi dělají, aby mě zmátli, jsou určitě proti mně, chtějí, abych se zbláznila, chtějí mi zabránit, abych ho našla . Řvu ať nečumí, řvu ať mlčí. Určitě je nahoře, na Petříně. Nemůžu jít po chodníku, nesmím, oni by mě viděli. Lezu kdesi kolem stěny, padám a znovu se zvedám. Teče mi krev, jsem špinavá, volám na tebe, ale ty mi neodpovídáš, je to snad další zkouška? Sedím vyčerpaná na lavičce, odkud je výhled na Prahu, koukám do kočárku, kde dítěti vzali hračku. To mi chtějí ONI říct, že jsem nevyspělá, vysmívají se mi, že jsem jen malé závislé dítě. Závislé na někom, kdo mě vlastně ovládá. Už nemám vůli, jsem slabá a bezmocná.


"Jsi pes, jsi jen malej, neškodnej pes, jaký pán, takový pes, nemáš právo být člověkem, to si musíš zasloužit, nevidíš se? Zab se pse, zab se pse, zab se pse!!!! Slyšíš? No tak, poslouchej ty pse, slyšíš, jak si šuškají? Jak se smějí?"


…nechte mě býýýýt…vylezte z mojí hlavy…

Jsem sama, učím se chodit s větrem, nesmím být vidět, ani slyšet, nikomu nesmím říct, jak se jmenuju, stavím si obydlí, v lesíčku mezi řadami domů, z plachty, kterou jsem někde našla. Už mě zase volají, už to zase dělám špatně, už zase vyslali ty lidi, co se všude kolem mě objevují a na vodítkách si venčí ty své dobře vychované a poslušné psi. Tím mi ukazují mou vlastní malost. Čím více pinčlů, tím menší jsem já. Chápu to, dělají, jako bych nevěděla, že jsou poslaní od něho. Určitě mě chce zničit, nepamatuji si, jestli jsme si fakt rozuměli. Zdá se, že to bylo v jiném životě.


Jsem sama, ale nikdy ne úplně. Jsou pořád se mnou, ty davy lidí, co jsou v mém mozku s parádní ozvěnou a ozvukovačem.


"Jsi pes, čokl, co poslouchá každého, jsi nicka, jsi odpad a všichni se ti smějí. Jsi v pasti, točena a nahrávána. Celá Praha si už o tobě špitá a hrají hru, hru na to, kdo tě dostane, jsi pokémon, kterého chytají a promítají do tebe své osobnosti. Jako Mahulena neexistuješ a nikdy si neexistovala. Jsi pes, nemáš názor, nemáš domov, nemáš přátelé, nejsi, všichni tebou opovrhují tak se už zab pse. Zab se, zab se. "


Trvalo to ještě pár měsíců, než jsem se rozhodla z Prahy odjet. Trvalo to skoro dva dny, než jsem dojela do města, ve kterém jsem vyrůstala. Potřebovala jsem setřást ty lidi, co po mě šli. Jela jsem domů, do města, ve kterém jsem měla práci, do města, se kterého jsem odjížděla ještě nepronásledována. Snad to tady nikdo neví, je to tak daleko. Budu dělat, že se to nestalo, bude to zase dobré, bude, určitě bude, nikdy mě tu nemůžou najít. Prosím, ať tu jsem v bezpečí, já už nemůžu.


Setkávám se s mámou, která ode mě odvrací zrak a dělá, že mě nezná. Nesmím jít vedle ní, protože se stydí. Určitě to ví, jak jsem odporná, jak se mi všichni mstí za mou malost, jak si nezasloužím být. Určitě ji to museli říct. Asi má taky strach. Stojí ve dveřích, rozhlédne se a naznačí ať jdu dovnitř. Až doma na mě poprvé promluví, dá mi jídlo a znovu se odvrátí.


"Myslela sis, že se nám schováš? Kdo si myslíš, že nám řekl, jaká seš? Kdo nám řekl, že si v tomhle zapadákově? Vážně, nevíš, pse, prašivá nicko? Jen se podívej na ni, je s náma, je s náma. To tvoje máma nám to řekla, ona to byla. Že si pes. Od mala si byla taková, bez názoru, prodejná. Nezasloužíš si žít normálně, jen trp, pse. Pes, pes, pes, pes, jsi pes, pes, pes."


Nemůžu tomu uvěřit, jsi zrádkyně, nenávidím tě, proč jsi mi to udělala, křičím po mámě. Jak si mi to jen mohla udělat... Nerozumím, co mi říká, ale v očích má výsměch, utíkám pryč, nemůžu tu být.


Moje máma určitě není moje máma, jsou spiknutí a tvrdí, že jsme si podobné, ale to není pravda. Nemohu si vzpomenout na nic z dětství. Vše je hra, jsem postavička, nenáviděná a trestaná za to, že jsem nejnižší formou lidství. Prosím, škemrám a dožaduju se práva žít, práva být v tichu.


Někdo něco udělal s počasím, jaké je roční období? A jaký je rok, oni mi lžou, kam mám jít? Kam mě to posíláte? Nedívejte se na mě. Už dost!


"Proč to už nevzdáš pse, viděla ses? Pes, pes, jsi pes, jsi pes…"


Potkávám svého bývalého přítele a jedeme do Ostravy. Na okamžik cítím uvolnění. Ale už po cestě si začnou dávat signály. Jede v tom taky. Nesmím dát najevo, že to vím. Už to zase začíná. Auta, kterým nesvítí jedno světlo, prostranství, kde mě mohou všichni spatřit. Jsem tu jak na popravišti, padá na mě panika, křičím a Richard se vzdaluje, křičím ať mě nechá, křičím, ať zůstane.


"To nevidíš? I pro něho jsi jen pes, jsi pes, jen lidskej pes. schválně tě vede cestou, aby ukázal, že tě chytil, vše je naplánované. Bude za to mít body v naší skvělé hře. Honba za psem. Nikdy nám neutečeš. Jedeme v tom všichni. Nikdo se tě nezastal, když zjistil, jaká jsi."


Šlehám si herák pod nějakým nadjezdem. Cítím klid a slyším ticho. Najednou to vše kolem dokážu ignorovat. Sjetá se toulám ulicemi, tentokrát opravdu sama. Heroin je můj lék. Sice se to kolem mě stále děje, ale dokážu to nevnímat, chodím, a na lidi namířený prostředníček pyšně zvedám k nebi.


Pak mě zavřeli. A když mě po roce a čtvrt pustili, hlasy mlčely. Ale divnej pocit přetrvával. Měla jsem sice práci, ale jinak jsem se nikam neposunula, byla jsem stále ničím, hlasy mlčely, ale já to měla v sobě. Byla jsem podřadná, nedokázala jsem se začít bavit se svými bývalými přáteli. Cítila jsem se ponížená a nebyla si jistá, jestli to ví a jestli i tohle není jen hra.


Alkohol celkem pomáhal, a tak jsem pila. Pila jsem denně. Se svojí kolegyní v práci, i sama na baru po ni. Necítila jsem se tak odstrčená, necítila jsem se tak nepatřičně, dokázala jsem se bavit, smát se a užívat si života.


Když jsem poznala Kryštofa, svěřila jsem se, čistě kvůli svému svědomí, o drogách i o vězení hned na první schůzce. Přijal to a já začala svůj život přizpůsobovat jemu. Změnila jsem své návyky a snažila jsem se mu být dokonalou partnerkou na úkor mých vlastních zájmů, které jsem vlastně ani neměla. Z touhy po lásce jsem přebírala jeho zájmy, postoje a některé názory. Stal se na okamžik vším, aniž bych si všimla, že mě vlastně nikdy nedokázal plně přijmout. A tak se, po pár měsících, ocitám citově vyprahlá, zrazená a zraněná, na prahu bytu a v uších mi zní důvod rozchodu. "Promiň, ale hodně jsem o tom mluvil s rodiči… nemohl bych mít rodinu s někým, kdo má takovou minulost, jako máš ty. Nedokážu si představit, že bys vychovávala naše dítě. Nedokážu se přes to přenést, ale jinak tě mám rád. Snad to chápeš…"


To zabolí, co? A na bolest znám jen jeden účinný lék, a tím je opiát. A když mě vyhodili z práce a z domu, tak znám jen jeden způsob, jak přežít chladné noci. A to je pervitin.


"Tak co, pse? Stýskalo se ti? Pse, pse, pse, ještě ses nezabil? Je to pes, nevšímejte si ho, ušpiníte se. Tobě to nestačilo? Ty si nevzpomínáš? Čekali jsme na tebe, věděli jsme, že to nedáš. Že to nedáš…co bude dál? Jen pověz. Vidíš, už tě zase všichni sledujou, běž se schovat, máš strach, pse? Proč ještě žiješ?"


Jdu ulicema, které nevnímám, slyším lidi, kteří si o mě povídají, slyším ty vetřelce v hlavě. O co vám jde?


Jdu a přemýšlím o Kryštofovi, o Praze a o klukovi na koloběžce.

"Zase ses zaprodala, zase jsi to nebyla ty, kdy to pochopíš? Nemáš na to. Nikdy to nepochopí… je to jen pes, jo, nic se nezměnilo. S drogama, či bez nich si stejná, j

si pes, jsi poslušnej pes."


Uvědomuji si, že jsem souhlasila se vším, co mi říkali a najednou mi vůbec není jasné, jestli jsem to tak opravdu cítila, nebo jestli jsem to jen opakovala a taky jestli to bylo kvůli nim, nebo kvůli přízni, lásce, či perníku. Promítám si svůj život a nevím kdo jsem, je mi zle, sedám si na zem a nemůžu se uklidnit. Mám pocit, že mě všichni jen zkoušeli, a že jsem neprožila nic opravdového. Že to byly jen touhy najít shodu, ale že jsem vlastně nikdy nedokázala být sama sebou ze strachu, že nebudu přijata. Že jsem hrála jen role. Jsem pro smích, je mi ze sebe na blití, jsem trapná a falešná. Jsem odporná sama sobě, já nikdy nebyla já. Nenávidím sebe, nenávidím rodiče, že mi o tom nikdy neřekli. Stydím se a hystericky pláču.


"Podívejte se na to, je ji asi vážně zle. Tak jaké to je, vidět pravdu? Jaké to je si uvědomit, že nejseš nikým, že jsi všema, že si tě není pro co vážit. tak co? Pse? tak mluv! Pse! Ha ha ha ha … Nezasloužíš si být, nezasloužíš si žít, nezasloužíš si nic. Do boudy, do boudy, do boudy…. "


Nevím, kdo jsem…a ti lidé mě nenechají chvíli v klidu. Musím něco dělat, musím to změnit, musím to změnit, musím začít o sobě rozhodovat. Kladu si otázky a hledám odpovědi. Svou osobnost rozebírám a nacházím v sobě spoustu lidí, kteří mi prošli životem, zanechali ve mně kus sebe. Koukám na ně a hledám alespoň kousek mě samé.


Musím to změnit, musím přijít na důvod, proč se mi to děje.

Začínám se vším nesouhlasit, jednám nelogicky, nikdo mě nechápe, ale já si to užívám. Je mi to jedno, chci být svobodná. Kupuju si barvy a po městě nechávám obrázky. Kašlu na pohledy, a na parkovištích se učím točít s řetězy, na kterých mám světla. Klíče od známého jsem vyhodila do kanálu, nechtěla jsem, byť jen jediné rozhodnutí, přizpůsobit komukoliv.


"Co se děje? Myslíš, že to bude tak jednoduché? Myslíš, že už nejsi pes? nenecháš se ovlivnit? podívejte na ní, ona vyhodila klíče, je to blázen, blázen, pojďte se na ni podívat. Dělá si, co chce. Ale fakt to chce? Vždyť ona neví, co chce, nemá názor. Pse? No tak, pse?! Ticho, sledujte ji, neposlouchá nás, vypadá v klidu. Psepsepsepsepse….."


Začala jsem se pomalu bavit s lidmi, ale často jsem od nich utíkala do samoty. Měla jsem strašnej strach, byla jsem hlídána a pozorována. A i když teď více mlčely, věděla jsem, že jen čekají na to, až se zapomenu. Trvá to týdny. Dělají mi schválnosti. Když si s nimi chci povídat mlčí, když chci jít spát, křičí. Křičí, že spím.


"Furt spí? Spí. Spí. Nedokáže to, nemá na to, vždyť spí, nikdy to nezvládne. spíš! Ta se neprobudí. Dejte ji šanci. Nespi, nespi… pořád spí. Je to spáč, neprobudí se."


Sedím uprostřed velkého kruhového objezdu, koukám na oblohu, bezhybně, jako bych neměla tělo. Vnímám jen život. Ne můj, ale nás všech, přemýšlím o jednotě a mám pocit, že se rozpíjím. Poslouchám zvuky aut, jsou jako letadla, které letí do meziprostoru. Mezi realitou a pravdou. Procházím uličkama města, ale tentokrát mi to tu připadá jiné.


Oprýskané zdi jsou fascinující a stíny si hrají s tvary. A na místo rodinných domů vidím siluety tibetských chrámů a vše je objímající. A je tu absolutní ticho. Všude. Svítá a město se mi začíná měnit před očima.


Co se to děje a proč je všechno tak nahlas? Hrozně mě z toho bolí uši.. Proč proboha všichni nosí igelitky, vždyť zní jako by někdo sesypával železo. Já to asi nezvládnu. Proč je to kolo tak nahlas? … A kde vůbec je? ... To není možné, … vždyť teprve vyjíždí támhle, jak to… že ho slyším? Co se to děje? Ztlumte ten svět!

Slunce mi vypaluje oči a já mám pocit, že nikdy nedojdu.


"Pojďte se podívat je vzhůru, fakt? Jo, ona to dokázala, nespí, je vzhůru. Má oči a vidí, má uši a slyší. Nespí, nespí, nespí, už nespí!"


Darka potkávám u dveří. Už to vím, Julliett, vítám tě a přeji dobré ráno. Vyprávím mu, co se stalo a mám pocit, že to stejně dávno ví, protože to prožil. Navzájem se nastřelíme, pustíme si gramofon a propadáme se do mystického světa, který nás obklopuje, aniž bychom si to po většinu života uvědomovali.


A pak jsem zahlídla v televizi u kamaráda přijímací rituál a věděla jsem, že nastal můj čas. Že budu přijata do společenství, že se stanu součástí něčeho velkého.


"neusnula! Pojď, čekají tě ostatní, rozhlídni se kolem sebe. Je nás spousta. Je nás spousta, je nás spousta, je nás spousta. Hurá, dokázala to. Tak pojď podívej se na nás..."


Stojím u cesty a oni přijeli, lidé na ulicích pokyvovali hlavou na pozdrav, jsou jich stovky a já si najednou připadala přijatá, silná a svobodná. Konečně se mohu nadechnout…

Ale o pár dní později mě zase zatýkají.

Teď ne, prosím teď ne, zoufale se snažím vysvětlit, že jsem to dokázala, že jsem na to přišla a ať se podívají kolem sebe, že to nechápou, že jsou důležité věci, které jim unikají. Neposlouchali a zavřeli mě do malé cely ve vazební věznici.


Věznice Světlá nad Sázavou, trest 12 měsíců do ostrahy.

Darku! Kde jsi? Vím, že mě slyšíš, nepotřebuju telefon, vždyť se dokážeme napojit, známe to tajemství. Stojíme v dlouhé řadě, je tu moc lidí, moc myšlenek, nezvládnu to.


Nekřičte, mlčte, běžte pryč. Utíkám z davu. Bachař mě dohoní, popadá pod ramenem a odvádí mě pryč. Křičím, ať neřvou, že mi praskne hlava. Někam mě odvádí, nechte mě bejt, já už nespím, musím to vidět, svět je krásnej, kde jsou všichni ze společenství, nechte mě bejt. Řekněte mu, jaká je pravda, pomozte mi. Proč o vás nesmím mluvit? Ale jak mi uvěří, dobře, nebudu, ale zůstaňte se mnou, prosím.

Zbalte se, jdete na ocelák. Ocelák…patro pro blázny. Vycházka do zadrátovaného čtverce o rozměrech čtyři metry čtvereční. Ocelák, jediné patro, kde se nechodí na jídelnu, abychom se s nikým nesetkaly. Ocelák, zapomenuté patro, kde se uklízí ti nezvladatelní. Dneska jdete k psychiatrovi, oznamuje mi anonym v uniformě. Bráním se, nechci léky, nechci přijít o spojení, nechci usínat za ticha, nechte mě bejt, nikam nejdu, škubu sebou a jsem nepříčetná. Nakonec mě nechají. Vždyť jsem blázen. Na noc mě zavřou za ocelové dveře a budou mít klid.


Je těžké se dívat, když vás obklopuje šeď. Po třech měsících hlasy slábnou a spojení s Darkem se vytrácí. Chodím poslouchat, když se vaří voda, chodím poslouchat sprchu a pomáhám hlasům, aby byly slyšet. Po půl roce jsou definitivně pryč. A já odcházím na standardní patro, mezi „normální“.


Během celého roku jsem se nedokázala smířit s tím, že bych ten svět opustila. Rodině jsem oznámila, že jsou pro mě drogy důležité. Nehrála jsem si nato, že nebudu páchat, neslibovala jsem sobě, sociální pracovnici, ani kamarádkám, že budu čistá. Já si jela rovnou dát a vrátit se ke bdění. Potřebovala jsem je ještě slyšet, nemohla jsem to tak nechat. Zavřeli mě v době, kdy to nebylo ukončené.


"Tak tady jsi, vrátila ses, nejsi pes, vrátila se mezi nás, podívejte. To není možné, kdo by řekl, že to ten pes zvládne. Už není pes, snad není pes."


…děkuju vám…

Venku jsem byla jen 51 dní a během té doby, za intenzivního užívání drog, ty hlasy z mé hlavy, které jsem si tam nejspíš sama nastrčila, začaly odcházet. Postupně vše odeznělo. Lidé mě přestali pozorovat, já přestala pozorovat je.


Bylo to všechno jen zoufalé volání o pomoc malého človíčka, který chtěl být sám sebou. Volal, že popírám sebe, že to musí skončit, že si to musím uvědomit, ať se toho zbavím, ať zabiju toho poslušného psa, trpícího bezmezným odevzdáním se komukoliv, kdo mě podrbe za ouškem a pochválí mě. Ať zabiju tu část osobnost, která je bez vlastního názoru, která se snaží získat uznání, lásku a přízeň. A když jsem to konečně začala slyšet, tak bylo ticho. Už tu nebyl nikdo, kdo by mě upozorňoval, kdo by mi vpálil odpornou pravdu do očí a nechal mě v ní topit.


Během pobytu ve vězení, který jsem strávila na patře s vysokou mírou psychoterapeutické podpory, jsem řešila hlavně otázku své vlastní identity. Neustále jsem se vracela do různých fází života a plakala, když jsem si vzpomněla na dětství. Chtěla jsem být za dobře s oběma rodiči. Přebírala jsem bezděčně názor mámy i táty, a to i přesto, že byly úplně odlišné. Pokračovalo to i s kamarádkami a později i s partnery. Za trochu přízně a uznání, zadupala jsem sebe. Stala jsem se mimetikem, a po nějakém čase jsem vůči tomu začala být slepá. Stala jsem se nikým.


Nedokážu si představit, že by mě z tohoto procesu někdo vytrhl léky, které by mi sice pomohly neslyšet hlasy, ale nikdy bych se nedokázala dopátrat příčiny. Nejspíš bych zůstala uvízlá někde uprostřed. Bloudila bych mezi realitou a bludem, a hlasy, které mi přinesly uvědomění, by zoufale volaly a dožadovaly se pozornosti.


A já přemýšlím nad těmi uvízlými, kteří jsou zavření na našich psychiatrických oddělení a kalíšek s lékem je víc a víc vzdaluje jim samým. Nerozumím, jak v dnešní době mohou stále existovat praktiky kurtování, píchání injekcí s tlumivými látkami a ponechávání lidí v místnostech bez podpory, bez přijetí, bez toho, aby si s nimi někdo povídal, u kterého by mohli najít pochopení. Přemýšlím, proč tam s nimi není někdo, kdo by se jim věnoval, kdo by je provedl, kdo by nepopíral jejich bludy, kdo by hledal příčinu a nezaměřoval se jen na projevy.


Protože to, co máme v hlavě, je přece naše.



816 zobrazení
 

Kontakt

Máme za sebou zkušenost se závislostí a chceme ji pozitivně využít. Přidáte se?

Kopečná 44, 602 00  Brno

603 324 428 (Hanka)

Coffee Maker
 

©2018 by Zotavení Brno. Proudly created with Wix.com