ČÁST DVACÁTÁPRVNÍ - 1. 1. 2020 - ZMĚNA
Toho rána -jak jsem psala ve 20-té části, jsem odmítla drogy a poprosila dealera, aby na mé volání nereagoval. Změna byla na místě, já sama ji chtěla. Ne moje rodina, ne můj manžel ani mé děti. Ale JÁ.
Po příchodu domů jsem šla spát, věděla jsem, že děti vyzvedne má máma, možná jsem ji to cestou do postele i sdělila. Moc si to nepamatuji, byla jsem už za moc a několikadenní. Předpokládala jsem, že mě nikdo budit nebude a pokud ano, tak mě stejně nevzbudí. Ale můj bývalý manžel měl ten den vycházku - asi mi to říkal, ale víte jak to je, no... prostě jsem to nebrala vůbec v potaz. S perníkem se mi žilo parádně v přítomném okamžiku. Lidé se to učí i několik let "tady a teď", pro mě to byla hračka, každou vteřinu jsem si vychutnávala ten daný, aktuální moment. Jenže jsem nikdy neuměla myslet na budoucnost a většinou nic neplánovala, to mi zkrátka nešlo, asi jsem ani nechtěla.
A tak mě znenadání probudil sladký vlídný hlas mého manžela. Nevěřila jsem svým očím. Začala jsem plakat, vždy když drogy začaly odeznívat, probouzela se ve mě neudržitelná vlna emocí a citů. Řekl mi, že děti i mé věci přivezl od Blanky. Ptal se, co se stalo, já ale nebyla schopná mluvit, jen jsem plakala a prosila ho, že se mu pokusím věřit, ať na mě počká, dokud se nedám úplně do kupy. Znovu slíbil, že počká, proto je taky v léčbě, abychom byli oba dva a děti šťastní.
Řekla jsem mu o svém rozhodnutí a pocitu, že k sobě prostě patříme a já to v sobě nijak neumím zabít: "Miluji tě a chci ti začít věřit, možná to nepůjde už, ale zkusit to můžu". Já jsem totiž vůdce své mysli a podvědomí. Já!!! Můj mozek mi cpe do hlavy sračky, co jsou lež, protože ho nechám, protože nevím jak to přemoci, jsem slabá a on toho využívá. Přestávám věřit své hlavě - nebo spíš tomu, co v ní zbylo." Můj manžel byl šťastný, pevně mě objímal, taky mi v té chvíli věřil, což se teď zpětně dost divím. Možná i to mi prospělo, někdo mi věřil, že to zvládnu. Zároveň mě rovnou tiše upozornil, že Blanka volala mé mámě a vše jí řekla. A aby toho nebylo málo, samozřejmě to velice nafoukla a přibarvila, jak mají opilí ve zvyku. Měla jsem vztek.
Napadlo mě jediné možné řešení. Jít s pravdou ven - stejně to všichni věděli. A tak jsem se zvedla a šla za mámou, omluvila se jí za sebe, ona mě ale ignorovala, ještě aby ne. Svěřila jsem se jí o mém ránu, kdy jsem si řekla dost, také o mém pokusu nového nastavení mysli. O nereálnosti zničení citu k mému bývalému manželovi, že ať dělám co dělám, nemohu ho přestat milovat. A o tom, že jsem už několik dní nespala. Velice jsem ji prosila o podporu a snažila se jí vysvětlit, že teď usnu a pár dní budu spát, prosila jsem ji, aby se postarala o děti. Neodpovídala, ale věděla jsem, že mě slyší.
Spala jsem asi 4 dny. Chodila jíst a pít a na záchod, ale hlava jako by nereagovala, stále jsem byla otupělá a nebylo možné být vzhůru déle než pár hodin. Spala jsem vlastně celý leden. Jediné co jsem zvládala, protože jsem neměla na výběr, bylo obstarat děti. Odvézt je do školy a do školky - poté jít spát. Odpoledne je vyzvednout, udělat úkoly, svačinu - a jít spát. Večer večeři , umýt je a zároveň s nimi zase jít spát. Řekla bych, že až po měsíci, se má hlava probudila k životu. Velice tímto děkuji své rodině, kteří v tomhle období mé děti bavili a hráli si s nimi, dali mi prostor a čas na zotavení do reálného myšlení.
Co myslíte že po takové době byl můj první (ne)rozumný nápad? Volala jsem dealerovi: ,,Jsem v pohodě, dojeď, už mě to nebaví, dáme cígo." Zeptal se mě, jak dlouho jsem čistá - skoro měsíc, řekla jsem pyšně. Řekl pouze ,,jen tak dál" a zavěsil. Drží slovo, to je dobře, uvědomila jsem si. Záleží mu na mě. Ve skrytu duše jsem ale stále doufala, že přijede. Nepřijel. Telefon mi už nebral ani na sms zprávy neodpovídal.
Možná jsem se chtěla jen přesvědčit, možná jsem nevěděla co teď. Co budu dělat? Co mám dělat? Nic mě nebavilo, první měsíc od rozhodnutí byl nejtěžší. Nezapomenu na svůj originální argument mé rodině. Promlouvali ke mně, že musím dělat něco, co mě baví a co umím. Odvětila jsem ,,baví mě a umím brát drogy". Bratr mě ale rychle srovnal "no, kdyby jsi to uměla, tak z tebe není magor". Jeho humor jsem ale nesdílela.
Začala jsem opět hodně číst, seberozvojové knihy, dost mi pomohly k nasměrování v novém začátku. Každý den jsem si říkala několikrát denně afirmace a vnitřně zpracovávala své "já". Své strachy, sebevědomí, předsudky. A učila jsem se sebelásce. Musím se mít ráda a mít ráda své tělo, to je základ k tomu, abych ho dále nehuntovala. Dařilo se. Cítila jsem se silnější, celistvější, začalo se probouzet mé zasklené "já jsem". Začala jsem cítit svoji duši.
Tamara -členka Zotavení Brno a skupiny Zotava