ČÁST DVACÁTÁ -MŮJ POSLEDNÍ DEN S VĚRNÝM PŘÍTELEM
Po několika týdnech, se z radostné svobody a možnosti dělat si co chci, stala nudná, bezvýznamná a prázdná cesta. Několika hodinové tlachání o ničem a nekonečné sklo s drogou bylo až otravné. Pomalu, ale jistě jsem se začala uzavírat do myšlenek "co když". Z tváře mi opět zmizel smích.
Přátelé se ve mně začali šťourat, co se mnou je. Znovu jsem začala docházet na rehabilitace a do školy. Na rehabilitacích, už mě ale měli onálepkovanou jako "nespolehlivá". A ve škole jsem měla co dohánět, bylo toho najednou hrozně moc a já neuměla v matematice ani základy.
Mému terapeutovi Pavlovi Nepustilovi, jsem přiznala jenom, že jsem to jednou zkusila. Nechtělo se mi do toho nořit a svěřovat se úplně, navíc jsem cítila, že tudy už má cesta asi nepovede. Jeho reakce mě zaskočila, byl klidný. Čekala jsem od něho, že mě začne moralizovat a také se bála, že by to mohl říct mé mámě a všem ostatním, (pořád jsem si trochu myslela, že je domluvený od mého ex manžela). Bavili jsme se spolu o nepociťování bolesti pod vlivem. Spolu jsme došli k názoru, že tělo ale asi nejlépe ví, proč mi bez drog určitý pohyb neumožňuje. Vždy, když jsem začala být čistá, tak jsem se 3 dny skoro nehýbala a měla velké bolesti, možná i kvůli tomu začal kolotoč užívání. Celkově jsem ale vnitřně cítila, že užívání jako by už nebylo pro mě, bylo to prázdné. Tohle jsem mu i sdělila. Já toužila po všech těch nadpřirozených věcech, co se děly - po mé toxické psychóze. To už jsem ale nesdělovala, přišlo mi to trapné a asi nepochopitelné.
Nastal prosinec roku 2019. Opět jsem si dala stopku, ale bez pravidel. Takže když jsem dostala chuť, dala jsem si, ale už si nechala čas na vystřízlivění. Zkrátka chodila jsem spát a snažila se nefetovat několik dní v kuse. Pár dní jsem zvorala, ale vyčítat si je už nebudu. V jednom z těchto dní jsem byla navštívit mého ex manžela v léčebně… bylo očividné, že jsem absolutně sjetá.
Ty stavy mě ale začaly obtěžovat a nenaplňovaly mě, ve skrytu duše jsem se ohromně styděla a měla výčitky. Začala jsem si uvědomovat, že pod vlivem to nejsem "JÁ". V první řadě, protože jsem matka 2 dětí. Za druhé, že můj ex se šel kvůli nám léčit a já se sjíždím dál, a nakonec, že "po tom všem" bych měla mít rozum. Bylo mi ze mě blbě.
Byl Silvestr 2019. Já byla opět na 3-4 denní a potřebovala jsem se vyspat. Nejen, že jsem byla úplně vygumovaná, ale žádná dávka mě už neudržela fungující. A ten den jsem si přála být v pohodě. Opět to nevyšlo. Plány na budoucí dny, nikdy nebyly při užívání možné. Měla jsem jít k mému ex na návštěvu, to jsem zrušila. Taky jsem ten den byla domluvená s mou nejlepší kamarádkou Blankou, že strávíme Silvestra spolu a dětmi. Známe se od druhé třídy na ZŠ. Má malou holčičku a také byla sama. Nikdy nebrala, zato pořádně pila. Nějak jsme to u sebe navzájem vždy tolerovaly a měly pro sebe vzájemné pochopení.
Blanka naplánovala odpolední výlet do obory a poté, že pojedeme k ní. S dětmi jsme tam měli spát do dalšího dne. To ale ještě nevěděla, v jakém jsem stavu. Sraz jsem neustále posouvala, až si pro mě nakonec přijela domů. Po dlouhém vypravování, jsme nakonec všichni vyšli z domu do obory. Tam jsem se jí svěřila, že jsem už pár dní nespala a jsem dost mimo, necítím se vůbec dobře. Měla pochopení a procházku jsme výrazně zkrátili. Zároveň se na mě ale velice zlobila. Vyčítala mi, že jsme byly dopředu domluvené a proč jsem musela zrovna před Silvestrem několik dní za sebou fetovat. Moje nespolehlivost ji vždy dokázala rozzuřit. Já to moc nechápala, pro mě to byl jen další blbej Silvestr, nic víc. Ale ona se evidentně na den strávený pohromadě velice těšila. Asi těšila i v tom slova smyslu, že se s ní opiju. Nikdy jsem totiž moc alkohol nepila, jen nárazově, abych si vyčistila hlavu. Také jsem se jí svěřila, že mám perník s sebou, a pokud si pravidelně nezakouřím, tak usnu. A to by mě pak jen tak neprobrala. Nelíbilo se jí to, ale vzala to. Šlo vidět, že jí nejvíce záleží na tom, že nebude ten den a večer s dcerou sama.
U ní doma si děti společně hrály, my popíjely a vykládaly si, o všem, co jsme zažily od té doby, co jsme se viděly naposledy. Občas jsem si šla zakouřit a zároveň kouřila i peří. Napadlo mě si šňupnout, ale měla jsem toho už málo - co bych potom dělala? Následoval by stres, že u sebe nic nemám, to už dobře znám. Jste v klidu, dokud pořád je, ale jakmile droga dojde, tak všechno skončí, i když je stav dobrý, nebo už vlastně ani další dávku nespotřebujete. Je to vnější stres, který kolem Vás neustále krouží, až do vás pronikne a stává se vnitřním, začne vás sžírat. Nenechá vás v klidu ani usnout. Mohu jít spát pouze tehdy, když vím, že mám drogu. Vytváří ve mě pocit klidu a bezpečí, je to jistota dalšího dne, probuzení.
Tak jsem tedy ten večer piko jen kouřila. Blanka ale pila první ligu a začínala být slušně opilá. Emoce se u ní střídaly jako na horské dráze, plakala, smála se, litovala se, vyčítala mi něco…. no hrůza. Její společnost mi začala vadit a obtěžovat mě. Navíc piko mizelo rychle a došlo mi, že s ní celou noc nevydržím, ani jsem nechtěla. Byla úplně jinde, já na ni koukala a přemýšlela, zda tak taky nepůsobím, když jsem za moc a několikadenní. Byla jsem si ale jistá, že ne. Chovala se jako blázen a pořád žvatlala, přestala jsem ji poslouchat a snažila se udržet v klidu. To bylo ale obtížné, narušovala mi můj vnitřní sjetý klid, nedalo se s ní už nic dělat ani vykládat ani hrát stolní hry. Nesnáším opilé lidi, Blanka se chová jako mago, měla jsem na ni averzi.
Došel perník, a tak jsem začala smskovat a nahánět dealera, taky jsem si psala s kamarádem, u kterého jsme strávili s dealerem předešlou noc, až do dnešního rána. Chyběli mi moji lidé, toužila jsem být s nimi a bavit se. Bylo půl jedenácté, ještě hodinu a půl do ohňostroje, to tu s Blankou nevydržím. Záchrana už ale byla na cestě. O pár minut později stál před jejím bytem dealer. Řekla jsem jí, že si s ním dám jen cigáro před barákem a hned přijdu. Také jsem to měla v plánu, jen si od něj něco vzít, pořádně se zkouřit a zase běžet za ní.
Jenže lidé na drogách (a zvláště několikadenní) jsou v jiné časové dimenzi, pořád je to chvilka a čím víc kouřím, tím čas pomaleji běží. Není kam spěchat, jsem v pohodě, děti si hrají, Blanka je tam s nimi. Přišla jsem chvilku před půlnocí. Blanka seděla uplakaná na zemi a už jí nešlo rozumět ani slovo. Začala být agresivní a křičela na mě, kde jsem tak dlouho byla. Děti hádku zpozorovaly a lehce vystrašeně čekaly, co se bude dít. Já se ale nerada hádám, na rozdíl od Blanky, a navíc mi bylo konečně líp, po pořádném množství. Pevně, v naprostém klidu jsem stála nad ní a tiše se ji snažila zklidnit - nemělo to cenu.
Začaly práskat petardy. Vzala jsem děti před dům a koukali jsme na ohňostroje. V centru města je to báječné, krásná podívaná.
Po cestě zpět do bytu Blanky jsem u vchodových dveří potkala jejího bývalého přítele, kterého celý večer dokola oplakávala. A také tam nebyl náhodou, Blanka mu už přes hodinu v kuse volala a prosila ho, ať za ní přijde. Ulevilo se mi, konečně se uklidní.
V bytě ale nastala bouřlivá, hlasitá hádka. Blanka si stěžovala, že ji vůbec neposlouchám, nevím co má ráda, jak je nešťastná. Samozřejmě musela i před jejím bývalým říct, jak jsem sjetá a že mi na dnešku s ní vůbec nezáleží. Mlčela jsem, nemá cenu se s ní hádat, to už vím několik let - když je člověk opilý, má vždy pravdu. Čím déle jsem ale mlčela, tím více se do mě obouvala, až pohár přetekl. Otevřeně jsem ji řekla, co si o ni myslím a že by měla přestat pít. Dotkla jsem se až toho nejvíce citlivého bodu a to byl vztah s jejím bývalým přítelem, který celou situaci sledoval. ,,Nedivím se, že tě opustil, podívej se na sebe!" To byla má poslední věta, než se na mě vrhla. Její bývalý nás ale včas rozdělil a Blanku pevně sevřel v pažích. Blanka na mě řvala, ať vypadnu, že chci stejně být jen s těma feťákama. S její bývalou polovičkou jsme usoudili, že to bude lepší, tak jsem odešla. Děti jsem si měla vyzvednout ráno, až vstanou.
Stála jsem potmě v chodbě jejího domu. Bylo chladno, pořád jsem nedokázala zpracovat, co se právě stalo. Čekala jsem na kamaráda, se kterým jsem byla předešlou noc. Těšila jsem se na něho, konečně někdo normální! Po pár minutách stál vedle mě v chodbě, ještě s nějakým cizím klukem. Kouřili jsme perník - zase už nic není?! Jak je to možné?! Poslední čáru jsem nasypala do skleněnky a zatavila. Byla jsem už vážně mimo, v jakémsi kouřovém světě, skoro nic už jsem neviděla - prostě zase za moc, překopaná.
Dýmku jsem podala známému od mého kamaráda. A dodala: ,,Je to poslední vál, tak s klidem prosím tě". On se začal blbě chechtat a skleněnka mu vyklouzla z prstů, rovnou na dlaždice. Střepy se rozletěly kolem našich nohou. Civěla jsem na úlomky dýmky, tak jak se roztříštila ona, tak ve vteřině i můj stav. To je konec. V šoku jsem začala toho kluka bít pěstmi a nadávala, chtěla jsem mu ublížit za to, co udělal. Byla jsem neovladatelná, tohle jsem nebyla já. Můj kamarád se mě od něho snažil odtrnout. Nešlo to, byla jsem v afektu, kopala jsem do toho kluka i do mého kamaráda.
Pak se stalo něco zvláštního. Najednou jsem na sebe hleděla od stropu, koukala jsem, jak je oba dva biji. Kdo je to? Tak tohle jsem já? Velice smutné… feťačka, troska, nic… jsem mihotavá, jako ten kouř všude kolem. Kde je Blanka? Kde mám děti? Silvestr s nejlepší kamarádkou a dětmi? Jsi tu sama s dvěma feťákama a rveš se s nimi, protože se poslední čára perníku roztříštila. Co jsi zač?! Nic! Tohle nejsem já!
Po téhle chvíli jsem měla absolutně jasno. Došlo mi, že tohle už nechci, jsem ztracená, moje já je ztracené. Je to falešný, prázdný a bez emocí. Chtěla jsem z toho ven. A co můj bývalý manžel? Tohle by se nikdy nestalo, chybí mi, potřebuji ho. Miluji ho. Zklamala jsem sebe, děti a jeho. Jediné, co v životě stálo zato, jsem zničila, kéž bych mohla vrátit čas. Nikdy bych nezačala brát. Mohla jsem milovat, ale já se bála.
A tak jsem se toho rána, 1. ledna 2020, když mě můj dealer vezl domů, nahlas zeptala sama sebe:
,,A co když je to všechno pravda?"
,,Co když jsem se prostě zbláznila ?" ,,Můj ex manžel je třeba normální, milující muž, který je ochotný se kvůli nám změnit.?"
,,Proč to aspoň nezkusím?"
,,Co víc mohu ztratit?"
,,Co kdybych mu věřila?"
,,Chci mu věřit?"
Dealer na mě zvídavě pohlížel a chystal mi čáry na domů, na spravení. Do přihrádky v jeho autě jsem položila úlomky skleněnky a jeho nachystané čáry. ,,Už nechci", řekla jsem. ,,Chci začít věřit". ,,Nezvedej mi telefon a nereaguj na mé smsky, díky"! Zabouchla jsem dveře od jeho auta.
Rozhodla jsem se změnit svůj život, svůj způsob myšlení. Chtěla jsem začít věřit. Chtěla jsem milovat a žít pro svoji rodinu. Aspoň to zkusím...
Tamara - členka Zotavení Brno a skupiny Zotava