ČÁST DEVÁTÁ - POTŘEBA ZMĚNY
Vítám Vás, milí čtenáři, při dalším pokračování příběhu. V osmé části jsem psala, že jsem pocítila potřebu změny. A také jsem ji zahájila: opět jsem přestala užívat a začala vyhledávat lidi zabývající se duchovní cestou a spiritualitou. Začala jsem sportovat a myslet pozitivně. Určitý efekt to mělo, ale má "jiná" realita mě neopouštěla. Ani po měsíci ani po dvou ani po čtyřech... stále jsem cítila, viděla, nahmatávala, slyšela a vnímala "věci", které nebyly možné. Nešlo se přesto přenést, nebyla cesta zpět.
A pak jsem byla na nádherné dovolené - plavbě po Evropě, na lodi Costa-diadema, se svými dětmi a celou svou rodinou. Děkuji mému bratru, který uvedenou dovolenou zorganizoval a uskutečnil.
Vše utichlo, vše pominulo. Byla jsem jen já sama se sebou, s mým vnitřním já. Halucinace a slyšiny vymizely. Byla jsem šťastná! Tenhle zážitek ve mě velice mnoho zanechal. Bohužel asi i rozhodnul o mé budoucnosti. Dospěla jsem k názoru, že netrpím psychózou ani schizofrenií, a vše tak mělo být. Bylo to naplánované přeci, brala jsem to jako svou cestu na rozloučení.
Při zpáteční cestě do ČR jsem začala vnímat svůj vnitřní stres. V autě jsem se rozplakala a nechtěla se vracet. Prosila jsem mámu, ať se nevracíme. Svým způsobem jsem věděla, co mě čeká. Kdyby to bylo možné, nevrátila bych se. Byla to cesta do hrobu. A před domem na mne už čekaly mé přízraky.
Po příjezdu se vše vrátilo do starých kolejí beznaděje, přeludů a slyšin. Byla jsem tím absolutně psychicky vyčerpána. A znechucena.
Poznání normální reality během plavby bylo tak osvobozující a krásné, že mi došlo v čem žiji, ale hlavně, že to není život.
Jednoho dne, mi už prostě došly síly. Nevím jak lépe to definovat. Dospěla jsem ke svému radikálnímu uvědomění a rozhodnutí. Nedá se v tom dál žít. Nedá. Cítila jsem, že je čas odejít. Jediným východiskem byla sebevražda. Nic jiného jsem v té době neviděla a asi už ani nechtěla vidět - byla jsem připravená. Můj život se ztratil v prázdnotě a temnu. Neexistoval. Svým způsobem jsem už byla mrtvá a žila mezi mrtvými, došla mi síla se jim bránit.
Nyní článek z toho období, psaný pár dní před pokusem o sebevraždu:
Ztráta….
Ztráta propojení s tímto světem. Životem? Nevím jak definovat aktuální situaci prázdnoty a bezmoci, ve které se ocitám - ne cítím, ale ocitám. Pocity a city jsou totiž na bodě nuly. A co to ta nula vlastně je? To znamená, že stačí krok dolů a mohu ztratit vše a jsem v prdeli. A nebo krok výš a nula mi bude stále v patách.
V jednom okamžiku, se ze světa nekonečných obzorů a vyšších rozhledů, spojeného s Vesmírným prozřením, stalo smítko, tvořící poletující zážitky jedné bezesné noci, s příměsí škodlivých pachů. Jenže z jedné noci se staly dny a poté týdny, měsíce, roky. Ze smítka je nekontrolovatelná koule chemických sloučenin a stojící bezmoci, bez chuti něco měnit. Samota a uzavřená myšlenka přesahuje jakékoliv jiné dění.
Je tu jen jeden bod, co očekávám. Ten rozlomí i ledy několik let staré… Ale existuje? Nebo byl stvořen pouze v mé hlavě… Hledání …? Ani nevím, ale věřím v něj… takže je. Ztráta lásky, manžela, otce, přátel a dětské naivity v mých očích mě přivedla až ke ztrátě sebe samé…
Začínám být paranoidní a domýšlivá? Nebo se stane má představa realitou? Měla jsem strach napřed… Poté vztek… Pak mi to bylo jedno... a nyní… nyní by to bylo asi vysvobození… Chybí mi táta. Chybí mi jeho oči, jeho nervozita, jeho důstojnost, jeho síla dvěma větami mi změnit cestu, po které zrovna kráčím a vidět jasný cíl… jít mu vstříc…
Tamara-členka zotavení Brno a svépomocné skupiny Zotava Brno