ČÁST SEDMÁ- UZAMKNUTÍ DVEŘÍ
Ahoj, nyní poprvé co píši, si uvědomuji, jak je to pro mě těžké. Celý den, obcházím kolem svého notebooku a přemýšlím, čím začít, jak začít a zda vůbec začínat. Budou to skoro 2 roky, ale stále, při vzpomínce na toto období, se ve mě probouzí pocity smutku a bezmoci.
Jak jsem již psala v šesté části svého příběhu, začalo se mi rozpadat manželství, umíral mi táta a já začala mít těžkou psychózu. Ovšem posledním slovem si stále nejsem jistá. A asi už nikdy nezjistím, zda to byla realita, psychóza, schizofrenie, a nebo zda všechny události, co se staly, byly vyvolány vyšší nadpřirozenou silou. Nyní to vnímám jako svou životní cestou, která se musela odehrát, abych došla, tam kde jsem teď.
Často přemýšlím, jestli bylo všeho co se stalo zapotřebí, co vše bych změnila a čeho lituji. Jsou věci, které jsou neomluvitelné, ale i tak, když dnes zvednu hlavu k nebi a zhluboka se nadechnu, tak děkuji. Děkuji za vše dobré i špatné, hlavně za to špatné. A především za svůj život.
Rok 2018 byl pro mne zatím tím nejhorším. V létě 2018 jsem přestala vnímat realitu - u ničeho z toho co vidím a slyším jsem si nebyla jista, zda je to opravdové. Po zahradě nám běhali cizí lidé, za okny se smály ženské hlasy, na půdě jsem v noci slyšela, jak můj muž souloží s jeho psychiatričkou a smějí se mi, jak jsem hloupá. Když jsem viděla doma mokré šlápoty, přešla jsem je, nebylo přece možné aby tam byly - můj muž je přece v práci. S manželem jsem se odmítala bavit, měsíce jsem za zavřenými dveřmi brečela, nevěděla co je pravda a co není.
Když už jsem nemohla psychicky dál, sehnala jsem si dávku nebo dvě a nebo rovnou deset. Přehlížení mi pak šlo lépe. Svých přátel jsem se ptala, co je realita a co ne, začali se o mě bát, dealer mi nechtěl dávat drogy, když ovšem viděl tu bezmoc a smutek, co se snažím udržet, vždy nakonec podlehl. Začala jsem mít strach, že se mě chce můj manžel zbavit, spávala jsem s dětmi u nich v pokojíčku a v noci usínala pravidelně s nožem v ruce. Měla jsem strach, jak o sebe, tak i o děti. Byla jsem v pasti, mému muži jsem nevěřila ani pozdrav ve dveřích. Opět jsem uvažovala o sebevraždě a v noci stála na vlakových kolejí.
Na začátku listopadu jsem začala přihlížet tomu, jak můj táta pomalu a současně rychle umírá. Rakovina ho prožírala jak zevnitř, tak i navenek. Začal slábnout, den ode dne, to bylo horší. Netrvalo ani dva týdny a zůstal ležet v posteli v plenkách. Oči měl vyvrácené ke stropu, jen mu kapaly slzy po tvářích. Začala jsem pravidelně utíkat z práce a byla s ním, každý den. Plakala jsem s ním, prosila jsem ho, ať nyní neodchází, že nevím co mám dělat a mám strach. Uvědomila jsem si, jak mi jeho podpora schází... že ho miluji. Vyzkoušely jsme s mámou všechny možné alternativy léčby, až po magii. Nikdy nezapomenu na den, kdy si táta sedl a se slzami v očích pronesl: ,,Já chci žít, chci žít!"
5.12.2018, ve 02:32 můj táta umřel. Měl šílené bolesti. Bylo to pro něj vysvobození. Ten den jsem začala plakat a pláč neustával ani po dnech ani po týdnech ani po měsících. Poslední dveře, které jsem si nechala ve svém srdci otevřené, se zaklaply. Důkladně jsem je uzamkla a klíč zahodila mezi miliony dalších klíčů, které propadly do temnoty. Já zůstala stát ve tmě. Jako kdybych přestala existovat.
Během týdne jsem se odstěhovala od manžela a podala žádost o rozvod. V práci dala výpověď. Myslela jsem, že pocítím úlevu, ale přestala jsem cítit cokoliv, obklopovalo mě pouze prázdno. Můj život odešel s tátou. Zůstal jen pláč, bezmoc a nekonečná temnota.
Bydleli jsme s dětmi zase s mou mámou. Začala jsem utíkat i od dětí, v noci když spaly. Celé noci jsem trávila sama, jen se svým psem - v hlubokých lesích, v opuštěných domech, na hřbitově, na místech kde jsem byla jen já. Ale přesto jsem cítila, že všude kolem mě jsou lidé co mě sledují, pozorují, přesně vidí každý můj pohyb, každou mou slzu stékající po tvářích. Nebyla vteřina, kdy bych nebyla pod dohledem "těch lidí"... Přála jsem si pouze být sama!
Tamara - členka Zotavení Brno a svépomocné skupiny Zotava