ČÁST ČTVRTÁ- MÝCH DVAADVACET LET
"Láska je jako droga. Nejdřív se dostaví pocit euforie, kterému se zcela oddáš. Uplyne den a chceš ještě víc. Zatím jsi tomu nepropadl úplně, ale ten pocit se ti líbil a myslíš si, že ho dokážeš ovládat. Dvě minuty myslíš na milovanou osobu a další tři hodiny na něco jiného. Ale postupně si na toho druhého zvykáš, až jsi na něm úplně závislý. Pak tři hodiny myslíš na něj a dvě minuty na něco jiného. Když s tebou není, prožíváš stejné pocity jako lidé závislí na drogách, když je nemají. V takových chvílích bys pro lásku udělal cokoliv, stejně jako narkoman, který krade a ponižuje se, jen aby dostal svoji dávku."
Paulo Coelho
Ahoj, jsem zpět z dovolené a mohu pokračovat :)
Dnešní část bych chtěla zaměřit na shrnutí mého života ve 22ti letech, jelikož jsem našla články, o které se chci s Vámi podělit:
Mých 22 let
Jako malá jsem věřila, že mých 22 let bude nejdůležitější rok v mém životě (budu mít manžela, zakládat rodinu, věnovat se kariéře a budu šťastná). Představa se trochu liší od reality, můžu zatím říct, že to byl rok nejproměnlivější. V Květnu 2014, jsem zanechala svých dvou prací a vrátila se k svému Ex příteli - tatínkovi od mého tříletého syna Gustava - wow, přišlo mi to jako nejlepší nápad co mohu udělat. Nebudu muset tolik pracovat, syn, bude opět s tatínkem, ale hlavně ta slepá láska se třeba konečně naplní, třeba mě miluje. Rodina v první řadě přeci.
Přestěhovali jsme se do krásného Rodinného domu s bazénem, letním posezením a idylka šťastné rodiny byla zrozena. Začala jsem pracovat jako Realitní makléř, a začala věřit v myšlenku, přítomnou optimistickou myšlenku - funguje to.
Během pár měsíců se ale vše změnilo. Je neuvěřitelné jak člověk plný elánu do života, finančně vcelku zajištěný a spokojený, může skončit na parkovišti u Glóbusu, v noci, jen s tím co mu zbylo… za tak krátkou dobu po romantických nocích v bazénu s výhledem na hvězdy. Jsem ve svém autě, se zabalenými pár pytli s osobními věcmi na zadních sedačkách. Po boku kamaráda, co je tak sjetý, že to poslední nad čím by přemýšlel, je moje aktuální situace. Kam jsem to sakra dotáhla?! proběhne mojí hlavou. A vzpomínka na ty pěkné začátky. To ale není nejvhodnější, když mi začíná být zima a chce se mi spát…
Začíná se rozednívat a přede mnou je jen mlha, přes kterou nevidím nic. Můj známý Honza přestoupí do svého auta a oba se rozjíždíme svým směrem, on domů za ženou a dětmi, já bez cíle. Chci domů k rodičům.
"Všichni vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami."
Paulo Coelho
Syna mi vzal můj Ex s výsměchem do obličeje a větou : ,, No malého si nechám asi já, když nemáš kam jít a k rodičům už nemůžeš´´ Hmm… krásně řečeno, asi dosáhl svého, či co?! Ovšem nikdy není nic tak špatné, jak se zdá, a v každé situaci se dá najít řešení. Pár dní nato, už bydlím i s prckem zase u rodičů. Pravda ohledně drog byla řečena… a nejlepší lék je čas, časem mi mé chyby OPĚT odpustí. Jak máma, tak otec.
Hmm, kéž by to bylo tak jednoduché, vydržím měsíc a drogám podléhám.
Drží mě hlavně jedna velice podstatná osoba, sice jen po telefonu a každodenními dopisy, ale je se mnou každý den - Jiří. Stahují se kolem mě ovšem i osoby za účelem sexu a předstírání kamarádství… ale mluvme upřímně, jsou to takzvaně zdroje. I přesto pravda je, že je tu stále se mnou i má slabá vůle, možná strach, z toho všeho kolem.
"Není pravda, že drogy jsou hrozné, jak se veřejně tvrdí. Drogy jsou špatné, protože jsou fantastické."
Paulo Coelho
Přes léto 2014 jsem zažila rodinou idylku i dno, poznala plno lidí – přáteli je ale nazývat nebudu. Pochopila jsem hazard, závislost a prožila opět katastrofální rozchod s tatínkem od syna Gustava. Na podzim 2014 jsem zase jsem měla neskutečné štěstí, že jsem přežila, navíc bez škrábnutí - moje auto skončilo po srážce s kamionem ve šrotu.
Byla jsem na schůzce s majiteli jedné nemovitosti a snažila se jim vysvětlit, že za cenu, kterou požadují, je jejich rodinný dům neprodejný. Bavili jsme se o jejich problémech, zdravotních i finančních, abych já z druhého úhlu pohledu pochopila, že zlevnit nechtějí. Mrkla jsem na hodinky, ajaj, 19 hod., dnes jsem malému slíbila, že budu brzo doma a ještě jsem u Kyjova. Je čas se rozloučit. Řeknu, že jejich situaci chápu. Vždyť se nacházím v podobné - přišla jsem o přítele, bydlení, peníze a vlastně jediné co mi zbylo je moje postarší auto.
Spěchala jsem, předjížděla vše co šlo, až jsem se potkala s kamionem. Sešrotoval mi auto, jako kdyby bylo z papíru. Zastavil a řidič rychle vyběhl za mnou, jestli jsem v pořádku. Zařvala jsem na něj "No já jo, ale co moje auto?!". I všechno v autě bylo na maděru, mobil, počítač. Já ani škrábanec. Vystoupila jsem a vzpomněla si na svou větu pronesenou před asi deseti minutami, že jediné co mi zbylo, je auto, zdvihla ruce k nebi a začala řvát. "Bože proč?! Proč mi to děláš?! Tím jsi mi chtěl říct, že na auto jsi zapomněl ?!".
Do Brna jsem se dostala až po půlnoci, bez auta a s výčitkami svědomí, že jsem nestihla dát malému pusu na dobrou noc. Má práce u nejmenované realitní kanceláře tímto skončila.
"Náhody neexistují"
O měsíc později jsem přišla o řidičák. Byla jsem se svým velice dobrým přítelem Jiřím. Přiznala jsem mu, že jsem si dala trochu drogy, káral mě pak několik hodin a pořád dokola mi opakoval větu ,,nakonec ti vezmou i řidičák", náhodička, o pár hodin později mi ho vzali, s ním v autě. Doteď si stojím za tím, že to přivolal.
Věřili byste, že vás bude kontrolovat policie, když nastartujete a ujedete cca 10 metrů? V krásným mercedesu? Já už ano, jde totiž i o to, koho vezete v autě. Kolik z toho bylo problémů a kolikrát jsem se musela dostavit na kriminální policii na výslech. Výslech se vůbec netýkal mé jízdy pod vlivem, ale Jiřího. Nyní jsem ráda, že jsem do detailů jeho života neviděla.
Nastoupila jsem do nové realitní kanceláře. Poznala jsem plno dobrých, cílevědomých lidí, kteří umí podržet, podpořit. Pak jsem se stěhovala do bytu, kde je potřeba udělat po důchodcích pár oprav. Na tohle období z celého roku nejvíc nerada vzpomínám. Požádala jsem pomoc s malováním a drobnými úpravami více lidí. Chyba, lidi co "berou" nikdy nežádat o pomoc. Věřili byste tomu, že se dají malovat 2 pokoje skoro 2 měsíce a stojí to asi 25 000 Kč? Já už ano. Bydlela jsem s mou nejlepší přítelkyní, kterou znám odmalička, těhotnou. Velice mě nyní mrzí, co vše musela vidět a slyšet. Ale nejvíce, že "nebyl čas" si ani popovídat.
Začalo období půjček… Leden 2015 byl smutný, poslední měsíc mých 22 let. Malý mě odmítal, má přítelkyně si našla svoje vlastní bydlení, já se válela v dluzích a mezi alobaly s pikem, s drogovým dealerem. Práce mi nešla, konkurence byla obrovská a lidé odmítaví. V lednu jsem taky ztratila svého dobrého přítele Jiřího. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak důležitou osobou pro mě byl a co jsem k němu cítila. Soudní spory s Ex, výzva k zaplacení vysoké pokuty za řidičák, další soudy....
"Co všechno jsem ztratila v obavě, že něco ztratím."
Stop… Je čas se vzpamatovat, požádat o odpuštění všechny osoby mi blízké, začít pořádně makat a hlavně přestat brát drogy! Žít s myšlenkou, že je všechno v pořádku, že vše tak mělo být.
Ve svých 22 letech jsem poznala přátele, nepřátele, lidi co dělají, že jsou přátelé i lidi, kterým na mě opravdu záleží. Poznala jsem své slabé stránky: důvěra, ovlivnitelnost, naivita, zranitelnost, řešení problémy drogami.
Už vím, že nejhorší co můžu udělat je zradit malého. Taktéž v tomhle roce vidím lež jako největší zradu. A pravdu, i když tím ztratíme, jako jedinou dobrou věc (odpusť Jiří- v třetí části).
Poznala jsem sílu věty "horší to už být nemůže". Pochopila jsem, že je dobré nedělat věci, které necítíte jako správné nebo se slepě řídit radami ostatními. Pokud chci něco změnit, nejdůležitější je tomu věřit. A jít si za tím, všechno negativní kolem (i lidi) opustit.
Nyní už je mi 23 let, prodělala jsem zápal mozkových blan. Přízeň mých nejbližších, přátel a lásku malého jsem vybojovala zpět. Uvědomila si, že je o ničem, honit se za prací a majetkem, že nic není tak hrozné, jak se zdá. Naučila jsem se radovat z maličkostí a z úsměvů lidí kolem. Lidi co si žijí "jen to své"´ jsou sobci, bez možnosti většího rozhledu. Nezáleží na tom, co člověk dělá, kolik toho vlastní, jak vypadá… pořád je to jen člověk. Taky už vím, že peníze člověka šťastného neudělají. Zjistila jsem, že řízení automobilu je mou součástí a moc mi to schází.
Naučila jsem se odpouštět a učím se dál. Nejkrásnější pocit, co jsem zažila je, když se čas zastaví, nebudete tomu věřit, ale vážně vám nic neuteče. A už se těším na další nástrahy a překážky v tomhle svém roce!!! Chci poděkovat celé mé rodině a sestře za psychickou a finanční podporu. Děkuji, opět svému anděli strážnému a Bohu. Miluji svůj život… "Člověk miluje, protože miluje. Není k tomu žádný důvod."
Stav: čistá.
Vcelku mě zaráží, kolikrát jsem za svůj život zmínila větu "už nikdy nebudu brát drogy".
Ale jak jsem již psala, drogy se staly mou součástí, bez nich jako kdybych neexistovala. Brala jsem převážně kontrolovaně, nešlo to na mě poznat, ale všechno jednou praskne.
Pro dnešek je to vše. Tamara- členka zotavených Brno