ČÁST PATNÁCTÁ- NOHAMA NA ZEMI
V následujících dnech jsem několikrát mluvila se sociální pracovnicí, ale nemělo to význam. Otec od Gustava byl oblíbený ženami a i po telefonu jsem cítila, že stojí za jeho návrhem, aby měl Gustava v péči. Nezbývalo nic jiného než ukončit ležení, doktorům vysvětlit svou situaci a nechat se propustit domů. Nezamlouvalo se jim to. Ale pochopili, že v mém životě bije moje srdce už pouze pro mé děti, a že po tom všem, co jsem si prožila, mě nemůžou držet. Měla jsem se postavovat 3 týdny, nakonec jsem ale stála na nohách po 2 dnech.
Bolest byla nepopsatelná, ale ten pocit, to vítězství, které jsem v sobě cítila, bylo ještě větší. Pyšně jsem udělala s pomocí chodítka 3 mini krůčky až k oknu. Bylo to nádherné! Stála jsem! Viděla jsem co se děje pod okny, neuvěřitelný pocit. V té chvíli jsem věřila, že zvládnu cokoliv! Budu bojovat! Nikdy se nevzdám! Miluji svoje děti! Miluji svůj život! Děkovala jsem Bohu... Po pár dalších dnech mě pak propustili domů. Následoval nespočet vysvětlování a papírování u sociální pracovnice. Gustav zůstal se mnou. Návrh na soud jeho otec nakonec stáhnul. Došlo mi, že to ale nikdy neskočí, že ani po několika letech s ním nebudu mít dobrý vztah, cítila jsem k němu obrovskou nenávist.
Postupem času, jsem začala chodit o berlích a také aktivně rehabilitovat. Přijali mne na nástavbové studium a já byla rozhodnutá si dodělat maturitu. Vše se dařilo. Byla jsem u mámy, každý den s dětmi, šťastná. A dělala jsem velké pokroky. Všichni se velice divili. To mi dělalo velkou radost.
Hodně často za mnou jezdil i můj manžel - bývalý manžel (za necelý měsíc měl konečně přijít náš rozvod na soudě). On se hodně změnil, snažil se moc, pečoval o mě, pomáhal mi s dětmi a bral nás na romantické výlety přes celý víkend. Chtěla jsem ho líbat, objímat, přála jsem si vše vrátit, ale nešlo to. Důvěra byla hodně poničená, ještě aby ne, před několika měsíci byl v mých očích kokainovým dealerem, slavným zpěvákem, měl poměr se svou psychiatričkou, mojí kolegyní v práci.... zkrátka byl vším, jen ne mým manželem. Stále jsem si myslela, že vše dělá jen proto, že má výčitky svědomí, z toho kam mě až jeho lži dovedly, a přeje si to odčinit.
To ve mě vyvolávalo sporné pocity. Chvíli jsem ho milovala, v další chvíli jsem ho poslala pryč, že už ho nechci v životě vidět. Jeho přítomnost mi vnitřně ubližovala, neuměla jsem svoje domněnky vymýtit z hlavy. V každé jeho větě jsem slyšela výsměch a soucit. Věřila jsem, že to co dělá, se bude dít pouze do rozvodu a pak bude rád, že jsme rozvedení a už ho neuvidím. Bude šťastně žít život s jinou ženou, jeho psychiatričkou. Svou novou rodinou.
S Pavlem Nepustilem jsme to často řešili. Měli jsme i sezení s celou mou rodinou, kde padly různé názory, od toxické psychózy přes mou celkovou odlišnost až po Gustavova otce, který mou psychiku poznamenal za ty roky nejvíce. Také jsme s manželem zkoušeli párová sezení, ale nikdy jsem nepřistoupila na nic jiného, než si prosadit svou - a to, že každé jeho slovo je lež, protože to já poznám. Nevěřila jsem mu. S Pavlem jsem ale dělala v komunikaci velké pokroky, čím dál více jsem k němu byla otevřenější a na terapii se těšila. Velice se zlepšily i mé vztahy se sourozenci, přestože bylo někdy hodně těžké slyšet, co si o mě opravdu myslí. Ohledně mého manžela - bývalého manžela jsem ale byla pevně rozhodnuta. Lže mi a na soudním rozvodu si trvám, vždyť to dělám ze své dobré vůle, vlastně kvůli němu, sám by totiž neměl koule mi to říct a přiznat se!
Tamara-členka Zotavení Brno a skupiny Zotava