ČÁST TŘINÁCTÁ - PAVEL NEPUSTIL
Jednoho dne, za mnou do nemocnice přišel trochu jiný psycholog - Ph. D. Pavel Nepustil, brněnský psycholog a psychoterapeut. Přišel na žádost mé mámy. Naléhavě hledala, jak mi má pomoci, obvolávala plno psychologů a terapeutů, většina z nich ale neměla ani čas ji vyslechnout. On ale ano. Níže je uvedený email, který mu moje máma prvně psala:
Předmět: RE: Doplnění pátečního telefonátu Dobrý den pane Nepustile,
nejdříve vám chci poděkovat za to, že jste mě rovnou neodpálkoval jako všichni ostatní psychiatři, kterým jsem volala. Mám vážný problém s dcerou a bez odborné pomoci nejsem schopna situaci zvládnout. Dcera Tamara má 27 let, dvě nádherné děti Gustava 8 let a Chloe - v září bude mít 3 roky, a v neděli 23. 6. v noci se rozhodla ukončit svůj život skokem ze srázu v lomu. Naštěstí ten pád přežila, teď leží v Bohunicích na chirurgii, lékařům se podařilo napravit všechny polámané kosti a obratle, hýbat se zatím nemůže, z noh ji trčí železa - zevní indikátory, které tam budou ještě asi 8 týdnů. Když se chce na chvíli posadit. musí se jí nasadit takový krunýř, který drží páteř. Není ale naštěstí ochrnutá, takže po čase začne rehabilitovat a věřím, že i normálně chodit.
Lékařům jsem hned po přijetí říkala, že potřebuje odbornou péči psychiatra, myslela jsem, že se u ní začíná rozvíjet schizofrenie, protože doma jsem byla svědkem toho, že slyší hlasy a zvuky, které jsem ale já neslyšela. Psychiatrické konzilium v Bohunicích ale naznalo, že dcera nemá žádnou duševní poruchu, přitom jim stačilo pouze asi 3krát půlhodinové posezení u lůžka pacientky a její přijetí odmítají s tím, že má POUZE poruchu osobnosti.
Teď ji posílají z nemocnice pryč, že nemají místo, máme se rozhodnout mezi LDN a domácí péčí. Já však chodím do zaměstnání, navíc se musím postarat o její děti. V listopadu jsem čerpala dlouhodobé OČR, když mi umíral manžel, v březnu jsem byla zase doma, když mi umíral otec. Navíc jsou dovolené a musíme se na pracovišti nějak prostřídat.
Tamara ale bude muset vydržet zatím v LDN. Rozhodně však potřebuje psychologickou pomoc, nemá to v hlavě srovnané.
Mám pět dětí + 2 měl už manžel z předchozího manželství, ale nežili s námi.
Ale s Tamarou jsem nejvíce duchovně naladěna. Obě máme zájem o mystiku, smysl života a duchovní růst. Já však zvládám fungovat a jsem vyrovnaná. Ona celý život prožívá buď euforie radosti, kterými dokáže strhnout i okolí, nebo hluboké deprese, kdy nenávidí všechny a celý svět a není schopna jakékoli činnosti a spí třeba 2 dny. Můj nejstarší syn tvrdí, že to má z drog .
Ale už jako dítě byla zvláštní, třeba v pěti letech vídávala sedět její "pravou" maminku u ní na posteli a plakala, že se jí po ní stýská. Mohla jsem jí vysvětlovat, že jsem její máma já, jak jsem chtěla, ale trvala na svém.
Její biologický otec byl alkoholik a agresor, dnes už nechápu, jak jsem to s ním mohla vydržet 7 let. Utekla jsem od něj se třemi dětmi tajně, jinak by mě zabil, po rozvodu mě chtěl vyhodit z okna, ale já jsem s ním uměla jednat tak, abych ho zklidnila. Pravdou je, že když jsem byla těhotná s Tamarou, prožívala jsem si nejhorší děsy jeho nočních alkoholových návratů a ta malá to musela prožívat se mnou. Byl jí jeden rok, když jsem utekla k rodičům.
Když jí byly tři, seslalo mi nebe toho nejúžasnějšího muže. Všechny tři děti si adoptoval a spolu jsme měli ještě dvojčata. Tamaře bylo 7 let, když se narodili.
Ve třinácti poprvé utekla z domu, že chce poznat pravého otce. Když ho poznala, tak mi řekla, že nechápe, jak jsem mohla žít s takovým debilem. Na svém útěku ve čtrnácti narazila na partu, v které okusila pervitin. Odjela jsem s ní tehdy do Itálie a Německa, aby byla z jejich dosahu. Dnes už ale vím, že ten zasranej pervitin brala dál. Tehdy jsem to opravdu nevěděla.
V sedmnácti v opilosti skočila pod auto, předtím byla na potratu a nemohla se s tím vyrovnat. Tehdy ji zase dávali dohromady lékaři v Bohunicích, byla i na psychiatrii. Pamatuji se, že když jsem chtěla v jejích patnácti terapii, tak mezi čisté ji nechtěli, že občas bere a mezi závislé také ne, že jsou na tom jiní hůře.
V devatenácti se jí narodil Gustav, vztah dopadl katastrofálně. Otec syna je ten, co přivedl Tamaru k drogám. Když trvala na svém, jak ho miluje a že se změnil, pomáhali jsme jim, jak se dalo. Manžel mu sehnal dobře placenou práci, já bydlení a začala jsem splácet jeho dluhy - asi 150.000,-Kč jsem za něj zaplatila. Choval se k ní majetnicky, fyzicky ji napadal, hrál automaty a nakonec se rozešli. Chtěl vysoudit syna, ale prohrál. Přesto k němu Tamara po roce tajně utekla a žili spolu asi 3 měsíce v pronajatém domku 30 Km za Brnem. Řekla jsem jí tehdy, ať si žije život po svém, ale s mou pomocí nepočítá. Když mi pak zoufalá volala, že zůstala na ulici bez dítěte, nábytku i osobních věcí , přijela jsem pro ni, vyzvedly za asistence policie syna i osobní věci od otce a umožnila jsem jí bydlet u nás. Po smrti maminky jsem si vzala k sobě na starost svého otce , bylo mu tehdy 92let ( zemřel letos v březnu - nedožitých 96 let) a mentálně postiženého bratra 67 let, na kterého jsem si vyřídila opatrovnictví.
Tamara se nastěhovala s Gustavem do jejich bytu.
Ve 23 letech se bezhlavě zamilovala do současného manžela, se kterým právě probíhá rozvodové řízení, a po měsíci známosti se nastěhovala k němu do domu a otěhotněla. Mají nádhernou dcerušku. Asi rok se zdálo být vše v pořádku. Loni v létě utekla i s dětmi k nám, byla jsem doma po operaci rakoviny dělohy. Svěřila se mi , že její muž pije a je jí neustále nevěrný. Nevím však, co je pravda, a co jenom v její hlavě, protože už jí nemůžu všechny její dohady věřit. Po třech týdnech se k němu vrátila. Ale po smrti mého manžela zase utekla ke mně i s dětmi. Podala si návrh na rozvodové řízení a od prosince 2018 žije u mě. Tvrdí mi, že ji manžel neustále sleduje, že podplatil všechny její kamarády, má přehled o každém jejím kroku, je ve spojení i s jejím prvním mužem a chtějí ji oba dva připravit o děti. Peněz prý má dost, protože je v kokainovém gangu. V dubnu jsem jí zabránila podpálit střechu na zahradním domku. Všude byl vylitý benzin a ona seděla na střeše a křičela, že všem sledujícím ukáže show.
Jindy mi zase vyčítá, že jsme ji přinutili žít normální život. Řekla, že nám nikomu nevěří a bude nám říkat jen to, co chceme slyšet, ale nikdy se nedozvíme, co skutečně cítí. Když jsou děti na víkend u tatínků, tak tvrdí, že je slyší. Druhý den je zase ve stresu, že ji o děti připraví a že jsou to jediné, co na světě má. Její manžel má údajně dvě identity. V pondělí před tím skokem utekla k němu na noc, plánovali spolu začít znovu, ve čtvrtek se dozvěděla, že chodí ke stejné psychiatričce jako její bývalý - otec od Gustava, a řekla mi, že s ní má dlouhodobý vztah, a že ho už nikdy nechce vidět. Já ani nevěděla, že není v noci doma, jezdím ještě brigádně se šalinou, tak jsem přišla o půlnoci domů a myslela , že se Chloe spí.
Pak nám volala policie, že ji tam někdo našel až v 11 hodin dopoledne. S tím úmyslem skočit taky nevím, co si mám myslet.
Nejdřív tvrdila, že chtěla tatínkům usnadnit spor o děti, pak že by jí stačilo vědět pravdu o něm, že kdyby se přiznal, tak nic takového neudělá. A včera mi řekla, že přestala v okamžiku před skokem vnímat své tělo, stala se jen silným vírem energie hnaným k útesu.
To, že přežila je signálem toho, že se měla zbavit všeho zlého, znovu se narodit a dokončit svůj úkol na zemi.
Zatím nevím, co bližšího bych vám ještě sdělila. Snažně vás prosím o pomoc, zatím jsem si poradila se vším, ale teď jsem bezradná. Myslela jsem, že stačí své dítě milovat, ale nestačí. To, že jsem neodhadla, že může něco tak hrozného udělat bez ohledu na děti a rodinu svědčí o tom, že jsem něco důležitého zanedbala a nevím, jak jí pomoci, aby byla šťastná a zvládala život.
Prosím vás jako odborníka o radu a pomoc. Ale mělo by se začít hned!!!!!!!!!
Děkuji za odpověď a nezlobte se, že vás okrádám o čas.
S pozdravem
Máma od Tamary
A on přišel. Nebyla jsem proti, proč nezkusit někoho, kdo je odborníkem na závislosti. Až na to, že já závislá nejsem, už půl roku neberu! A pro mě je droga spojením, ne závislostí. Čert to vem, říkala jsem si, aspoň si s někým povykládám, čas bude utíkat rychleji. Co mám říkat přece vím.
Jenže on byl docela jiný, než jsem si představovala. Měl dlouhé neupravené vlasy svázané v culíku, oblečení měl neformální, volné, absolutně nesladěné a jeho komunikace mi přišla neprofesiální, byla jsem zaskočená. Vypadal a choval se jako obyčejný člověk. Nepoužíval plno odborných slov, kterým jsem nerozuměla. Nepůsobil ani povýšeně, jako ostatní psychologové či terapeuti. Byl přátelský, ale ne zase moc. Nesoudil mě, nevyptával se na moji dávnou minulost. Byl jiný. Začala jsem se cítit nepatrně ohroženě. Fajn, vypadá jako upřímný člověk, budu též upřímná - aspoň to zkusím. Co mohu vlastně ztratit? Čeho se pořád tak bojím?!
Začala pravidelná terapie, každý týden za mnou chodil do nemocnice. Snažila jsem se být otevřená, ale s hranicí (pořád jsem si myslela, že je domluvený od mého manžela a spolčený s ním). V jeho společnosti jsem se cítila bezpečně, byla jsem ráda, že mi neříká, že jsem se zbláznila. Zajímal se o to, co mě baví, co čtu, jak a proč nad určitými věcmi přemýšlím. Neptal se mě, jestli slyším hlasy a mám přeludy, sám tomu dal čas, až to budu chtít já sama říct. Začala jsem si uvědomovat, že na určité otázky neumím odpovědět, začalo mi docházet, že vůbec nevím kdo jsem, ani jak bych se v určitých situacích zachovala. Někdy mi to bylo velice nepříjemné. Komunikace s Pavlem mi ale nevadila.
Tamara - členka zotavení Brno a skupiny Zotava