ČÁST DRUHÁ: PŘEŠLAP VEDLE
Časem se ovšem musela Viktorie i s přítelem odstěhovat z bytu, hádky, stavy bez drog, smrad z chemikálií a podobně byly nezvladatelné. Kamarádkami jsme ale zůstávaly dále, je mou srdcovou záležitostí.
Mého přítele zavřeli do vězení kvůli krádežím z minulosti.
Zůstala jsem opět sama. Prázdný byt, byl mou depresí. Začala jsem chodit do práce, v práci ale byli také uživatelé, a tak jsme se každý večer po práci šli pobavit do místního non-stopu a pořádně se dorazit.
Následoval den prvního pokusu o sebevraždu.
Z non-stopu jsem k ránu kráčela kolem rychlostní silnice domů. Hlavou mi běžely myšlenky: O čem život vlastně je? Nikdo mi nerozumí, proč jsem tak jiná? Kde je naše parta? Kam se všichni poděli? O Viktorii jsem už nic nevěděla. Svého přítele už asi nemiluji, ani nevím. Co se ocitl ve vězení, jako kdyby odešel z mého života, každodenní psaní dopisů jeho přítomnost nenahrazovalo. Tohle není život. V každé mojí společnosti byly drogy, všude, bylo mi z toho blbě. Už mi to nepřišlo zábavné, ale otravné.
Kolem mě jel náklaďák a dodávka, neváhala jsem a skočila přímo pod kola, dál si nic nepamatuji, jen světlo, krásné zářivé světlo.
Po 3 dnech jsem se probrala ve FN na lůžku, všude byly clony a igelity, hadičky. Vedle mě seděla máma, plakala. Zmohla jsem se pouze na větu ´´nakrm Ňufana a andulku prosím´´- můj milovaný králíček a andulka. Ona se rozplakala ještě víc, já zase usnula.
Další den jsem se probudila znovu. Došlo mi, že necítím nohy, měla jsem je přikryté nějakým igelitem, v té chvíli jsem se ho bála odkrýt. Máma byla opět vedle mě. Zeptala jsem se jí: ´´nemám nohy?´´.
Nohy jsem měla, obě zoperované a rozdrcené stehenní kosti, díru v plíci, v hlavě atd.
Vánoce jsem prožila na psychiatrii. Na žádný problém nepřišli, uzavřelo se to a po 2 měsících mě pustili domů. Mám prý výborného strážného anděla a obrovské štěstí, že mohu chodit. To mi bylo 18 let. 6 měsíců trvalo, než jsem byla na nohách bez berlí.
Touha po mém "věrném příteli" ale neskončila.
První akce v music klubu a jsem zpět na drogách, ani nevím proč, snad nějaká odměna po zotavování zranění, možná touha vrátit se do těch let, kdy jsme byli parta "neohrožených". Pervitin ale už jen šňupu. Nový lidi, jo, nová éra začíná.
Nová práce a láska z mladých let, už 4 roky se mi ten kamarád moc líbil, ale říkala jsem si, že by o mě nestál. Hmm, v té době už očividně stál. Ale nemiloval mě. Těhotenství, přestávám brát drogy -bez problému, nekouřím, nepiji. Ale v 7 měsíci těhotenství mi zjišťují komplikace, preeklampsie v těhotenství. Syn se narodil o 6 týdnů dříve. Je velký jako grapefruit. Celý život bude potřebovat individuální přístup.
Ovšem největší komplikací je mladá máma, co neumí žít. Možná umí, ale je si jistá sebou a svá pouze na drogách. Jinak se nezná a neví kdo je. Necítí se ve své kůži.
Z vysněného muže se vyklubal schizofrenní psychopat a agresor, závislý na marihuaně. Dost nežádoucí představa rodinné idylky. Vše zvládám sama, zapřisáhnu se, že malému nikdy nikdo neublíží, a ať jsem jakákoliv, nic z mých negativních vlastností ho neohrozí. Šíleně se na malého upínám.
V 8 měsíci malého se ale opět dostávám k pervitinu. Tam kde je největší světlo je i největší stín. Dost ironické, ale drogy jsou všude - nechám to na Vaší představivosti, jen podotknu, že to místo je jedno z nejhlídanějších. Drogy jsou prostě všude, i tam kde byste to nečekali.
Taky si dělám si řidičský průkaz, chci být soběstačná - ovšem když nejsem zrovna pod vlivem aspoň špetky drogy, řídím jako hňup. ŘP jsem udělala na potřetí, po pořádným drogovým večírku.
Pokračování zase příště, Tamara - členka skupiny zotavení Brno