ČÁST PRVNÍ: Já, Viktorie a Pervitin
Jmenuji se Tamara a je mi 28 let, jsem členkou skupiny Zotavení Brno. Můj dosavadní život byla převážně hra s pervitinem.
K drogám jsem se dostala ve 14 letech a nyní dalších 14 let bojuji stále s démonem jménem pervitin.
Nedávno jsem si promazávala HDD na svém notebooku a našla pár zápisků z určitých období svého života, nebo spíše boje se životem. Ráda bych se o své příběhy s vámi podělila a zároveň poukázala na svůj psychický vývoj po boku s drogou. Každý týden sem vložím jednu část.
Zkusila jsem mnoho drog, snad vše kromě heroinu, ovšem pervitin se mnou proplouval životem jako můj věrný přítel. Celých 14 let.
Kolem 13-ti let jsem se začala zabývat drogami a číst mnoho knih. Zvědavost a touha po něčem, co je silnější než lidská důstojnost, morálka a nepochopení závislosti mě dovedlo až k vlastnímu příběhu s drogou. Ale už od malička jsem byla jiná…
ZŠ jsem dostudovala, ale už jako problémová dívka. V 9. třídě jsem byla nitrožilním uživatelem pervitinu. Moc kamarádů jsem neměla a oblíbená jsem také nebyla, měla jsem svůj svět. Podobně jsem proplula i střední školou, tam už měly drogy své místo a lidi. Užívaly jsme na záchodcích o přestávce s holčinou Victorií, co jsem znala ze ZŠ, byla jsem vcelku překvapená, že taky ¨bere¨. Nikdy jsme se neměly rády, ona byla vždy upravená, měla drahý oblečení, dokonalou štíhlou postavu a byla oblíbená. Já byla vždy oplácaná, těžké boty, řetězy, potrhané oblečení a červené, rozcuchané, krátké vlasy. Staly se z nás během pár dní nejlepší kamarádky. Droga nás spojovala natolik, že jsme při sobě stály v každé situaci. Bylo to přátelství, o kterém ostatní mohou jen snít.
Moji rodiče mě od mala vedli k samostatnosti, i když na tom byli finančně vždy velice dobře, když jsem si něco přála, např. koupit nové boty, musela jsem si na ně sama vydělat. Po škole jsem tedy chodila brigádně vypomáhat jako servírka.
Moji rodiče měli po mně ještě 2 bratry, dvojčata, bylo nás celkem 7. Naši chtěli spojit rodiny, proto měli ještě dvojčata. Otec měl z prvního manželství 2 kluky a moje máma, z prvního manželství mě, sestru a bratra. A tak neměli moc času prověřovat můj život a věnovat se mi. Nevadilo mi to. V 15-ti letech jsem se odstěhovala od rodičů a začala žít v bytě se svým přítelem, ten také užíval, přes něho jsem se k pervitinu vlastně dostala.
Drogy jsme tenkrát brali pro zábavu, zpestření, procítění lásky a neskutečného sexu. Vlastně i jen tak, z nudy.
Tenkrát to bylo jiné, celou noc jsme prochodili po barech, music klubech, hodně pili a měli partu kamarádů, s kterou jsme táhli - také uživatelé. Byli jsme takzvaně ´´neohrožení´´. Všichni jsme se uměli podržet navzájem, i když bylo i v normálu, že občas někdo někoho okradl, vzal mu dávku apod. Brali jsme to zkrátka jako ´´normál´´ v naší společnosti. Byli jsme partičkou v centru města.
Byli jsme pubertální demonstranti proti stádu ovcí, policejní hlídky ve středu města nás dobře znaly. Vždy se u nás zastavili, vyjmenovali naše příjmení a chtěli nás vystrašit. My se jim jen vysmáli. Drogy u nás nikdy nenašli, kradené zboží také ne, občas jen trochu marihuany, ale to se neřešilo. Po užití jsme byli naprosto fit, žádné dojezdy - jen mírné, opili jsme se a vyspali. Další den jsme už tradičně snídali zeleninový salát s masem a plno ovoce. Tělo zase ihned fungovalo.
V druháku jsem ale tak tak procházela a s pervitinem jsme se rozhodli s přítelem přestat.
Dařilo se nám, během půl roku jsme byli čistí, partu jsme ale i tak neopouštěli, byl to náš život. Občas někdo z nás "čistotu" porušil, ale vždy jsme si to odpustili, a hlavně už přestali nadobro užívat nitrožilně.
Victorii bohužel na konci druháku vyhodili ze školy. Byla jsem z toho nešťastná. Já se učila na zkoušky vždy pouze jednu celou noc předem, vzala jsem si pervitin, a celou noc se učila, pálilo mi to. I přes vyhození Victorie ze školy se naše přátelství ale nijak nezměnilo, našla si přítele - ten drogy vařil a její matka jí nechala byt, Viktorie šla do práce.
Na konci třeťáku se ale vše začalo hroutit. Naše parta se pomalu rozpadala, lidi dospěli a usadili se, někteří se vytratili a už jsme je neviděli, některé zavřeli. Někteří umřeli. Viktorii vyhodila máma z bytu, jelikož neplatili inkaso a odpojili jim i elektřinu apod. Viktorie už nechodila do práce a všechny peníze co si s přítelem vydělali prodejem drog, prohráli na výherních automatech.
Potřebovali pomoc, neváhala jsem, a svého přítele přesvědčila, aby u nás mohli aspoň měsíc bydlet. Moc se mu to nelíbilo, bál se, že začneme zase užívat. To jsem mu rychle vyvrátila. Ovšem nebyl to ani týden a už jsme v tom oba zase jeli. Já s Viktorií chodila po nocích venku a učila se na závěrečné zkoušky-výuční list. Supr, drogy nezklamaly, známky za 1, 2 apod. Učitelka mě moc chválila, že jsem napsala práci, ve které je i látka, kterou ona sama nezná.
Nadále jsme pokračovali v žití s pervitinem, práce a vztahy v pořádku.