Vyhledat
  • Zotavení Brno

V ZAJETÍ DROGY

ČÁST OSMÁ - BEZMOC

Ahoj, tak mám další pokračování v začarovaném kruhu drogy :). Na začátku bych chtěla znovu zmínit mé jediné přání, uvedené na konci sedmé části příběhu, a tím bylo být pouze sama. Po smrti mého táty jsem se začala takzvaně schovávat, jak před lidmi a rodinou, tak i před těmi, co mě

non-stop sledovali. Víte z tohohle období si toho vlastně ani moc nepamatuji, nemyslím si, že v důsledku každodenního užívání pervitinu, ale spíše celkového změněného vnímání, prožívání.


Vánoce si moc nevybavuji, celá rodina i mí sourozenci jsme byli pohromadě, kvůli smutku, ale především kvůli mámě. Vánoce byly tiché, bez humoru, ale vzájemné objímání a empatie tam nechyběla. Silvestr byl podobný, mé děti byly u svých otců, já s dealerem v jeho nočním podniku. Přátelé mi tam citlivě naznačovali možnost vznikající rakoviny v mém mozku, či nádoru v mozku. Opět mi nechtěli dát větší dávku drogy. Byla jsem naštvaná a odešla k jiným kamarádům z drogové sféry. Po příchodu domů mi to ale nedalo a začala jsem na internetu vyhledávat příznaky těchto nemocí. Shodovalo se toho až moc. Vystrašilo mě to. Na názor jsem se zeptala i mé rodiny. Odpověď byla jasná -přestaň užívat ty sračky a tolik kouřit, raději si zajdi na vyšetření. Bratr mi oznámil, že mám jednoznačnou psychózu a schizofrenii. To jsem nepřijala.


Vydala jsem se na nespočet vyšetření. Doktoři mi řekli, že mám plno zánětů v oblasti nosních dutin, spojených i s očními infekcemi a záněty ve sluchovém ústrojí. Ale nic jiného nenašli. Byla jsem uklidněná, občas jsem vysmrkala kousek kosti, což se mi úplně nezdálo, ale podle odborníků bylo vše v pořádku. V tomhle období jsem i šňupala, a to dost.

Začala jsem užívat opiáty, které jsem po tátově smrti našla v jeho nočním stolku - měl je na bolesti při rakovině. Dojezdy na pervitinu se důsledkem opiátů mnohonásobně zmírnili a bylo mi fajn, znovu jsem si mohla dát další dávku pervitinu. Do práce jsem nechodila, nic jsem nedělala, s nikým se nebavila - ani se svými přáteli z drogového kruhu ani se svou rodinou.


Nikdo mi nerozuměl, nikdo nebyl v mém vesmíru dění. Jak jsem již z mínila v předchozích částech příběhů, už delší dobu jsem žila v realitě nesčetných slyšin, vidin a pocitu přítomnosti nemožných věcí či lidí. Nejde mi to přesně pojmenovat, můj svět bylo vše nemožné, prolnuté jen nepatrnou realitou. Nevím, jak pracuje lidský mozek, jen vím, že umí velice ublížit, když nám otevře bránu do jiné dimenze - pokud to takto mohu nazvat.


Tahle situace psychózy v mém životě nabrala velice rychlý spád. Přes dva roky se určité věci daly přecházet a ignorovat, pořád se šlo zeptat ostatních, co je pravda a co ne. Dokud jsem těmto lidem věřila - což po určité době nebyl NIKDO. Dokonce ani mé děti. Absolutně celý svět stál proti mě. Jako závěrečné stádium bych uvedla slyšiny myšlenek lidí v mém okolí, slyšení myšlenek mého psa, slyšení rozhovorů mých dětí, i když byly o víkendu u svých otců. Vnímání a cítění dechu ostatních (i těch kteří byli vytvořeni pouze v mé hlavě), vcítění se do růstu květiny, taktéž prožití události, která se stala až po minutě, až poté, kdy já ji už viděla a prožila. Absolutní propojení tady a teď. Skvělý pocit, ale sebedestruktivní. Opět jsem hodiny trávila v meditaci a transu.


Začala jsem vidět mrtvé, stáli vedle mě. Byli zdeformovaní, od krve, někdy jen jako stíny, někdy spíše jako démoni - bez lidské podoby. Cítila jsem na tvářích jejich dech, vzduch byl ledový, viděla jsem jejich myšlenky, cítila jejich pocity, někdy se mnou promlouvali. Já nereagovala, nebylo to možné. Občas jsem se zalekla, když byli těsně u mne. Zakřičela jsem strachy a utekla.


Rodina si mého chování samozřejmě všimla. Bylo neuvěřitelně těžké držet se a předstírat, že je vše v pořádku, aby si nemysleli, že jsem blázen. Zvláště v situacích, když mě přelud mrtvého držel za ruku. Je mi i teď dost nepříjemné na tohle vzpomínat, doteď přemýšlím co to bylo. Do psychózy či schizofrenie bych tohle ani zařadit nemohla, pro mě to byla čistá a jasná realita. Ocitla jsem se v propojení více světů, jiný časový rozměr.

Můj dealer to bral jako zázrak, při předávání drogy v lese se mě rád vyptával co vidím, co cítím, kde co je.

Bral to jako dar. Zvláště proto, že moje slyšiny nebo vidiny budoucích událostí se ve velké míře opravdu děly. I tímto jevem si stojím za tím, že tady tohle přesáhlo jak schizofrenii, psychózu, tak i jakékoliv jiné psychické poruchy. Stále pokračuji ve studii tohoto jevu :).

Jenže žít se v tomhle časovém překřížení nedá. Nadšení a zlehčování situace vystřídalo psychické vyčerpání, obtěžování, extrémní strach. Na tento "dar" jsem opravdu připravená nebyla. Nebyl to pro mě dar, ale trápení. Sny byly stejné jako denní prožívání, nebylo odpočinku ani konce. Byl to propad do temnoty, bez možnosti slunečního paprsku, bez možnosti úniku. Proč?


Na jaře 2019 mi umřel i dědeček, který s námi bydlel a milovaný pes, můj průvodce nocí, a to už bylo přes příliš. Nic z toho už mě ale nedokázalo zasáhnout víc než "nereálná realita" a ztráta otce. V téhle době se čas zastavil. Cítila jsem, že musí nastat nějaká změna.

Tamara - členka Zotavení Brno a svépomocné skupiny Zotava Brno











61 zobrazení
 

+420 777 916 280 (Pavel Nepustil)

  • Facebook
  • Twitter
  • LinkedIn

©2018 by Zotavení Brno. Proudly created with Wix.com