ČÁST OSMNÁCTÁ: CO SE STANE? RECIDIVA
Ani nevím, kdy to bylo zase poprvé. Myslím, že jeden den, když jsem jela do školy, jsem se rozhodla, že dnes si dám. Chtěla jsem vědět, co se bude dít. Jestli je to vše pravda - že jsem byla roky sledována svým bývalým mužem, jeho nevěry, že oba dva tatínci čekají, až mi vezmou děti. A nebo zda je to vše jen v mé hlavě. Tomu jsem moc nevěřila. Především se ale konečně uvolním, budu zase sama sebou, ten pocit kdy je mi fajn a vše mě baví. Chybí mi to. Konečně se odměním za to, jak spořádaně se snažím žít.
Jednou to zkusím, nic se nemůže stát. Od koho jsem piko sehnala už nevím - zvláštní, jelikož jsem to musela dokonale naplánovat, většina přátel už mi drogy nechtěla dát. Možná sestřička z nemocnice, či kamarád za Brnem? Nevím. Co si ale pamatuji je, že jsem předstírala, že už zase beru, aby ta osoba neměla strach, že zrovna ona mi to dává, po tom všem co se stalo, poprvé.
Vzala jsem si 2 čáry, abych se mohla i další den popřípadě spravit. Jenže jsem byla tak natěšená, že jsem to během chvilky sjela celé. Bylo to fajn, kompletně jsem uklidila u mámy, dětem protřídila celý pokoj, se synem jsme hodiny procvičovali vše, co mu nešlo ve škole, můj život byl zase srovnaný, čistý, vše bylo dokonalé. To nejdůležitější ale bylo, že jsem necítila žádné bolesti, celý den jsem byla na nohách a nic mne nebolelo. Připadala jsem si po dlouhé době naprosto zdravá. Dokonce mi tělo povolilo dělat pohyby, které normálně byly nemožné. Byla jsem šťastná! Ten pocit štěstí a uspokojení byl nepopsatelný. Cítila jsem v sobě znovu život, sílu a především neomezenost, zranění bylo pryč.
Wau, nejkrásnější den po necelém roku, co jsem nebrala. Výčitky jsem neměla, proč? Jsem to zase já! Jsem šťastná! Dokonce mě nikdo nesledoval a nic nebylo podezřelé ani zvláštní, žádné hlasy, mrtví byli pryč a růst trávy na zahradě jsem také necítila. Svým způsobem mě to ale mrzelo, chybělo mi to. Možná jsem se na to i těšila. A tak to začalo. Jasně jsem si naplánovala, že každý čtvrtek, budu brát, vždy když mám školu. Nechápu, jak jsem se toho mohla vzdát. Jsem mnohem lepší a výkonnější, jsem zdravá. Večer jsem si lupla pár prášků na spaní + antidepresiva a byla jsem v pohodě, krásně ukolíbaná v pelíšku, žádný dojezd, žádné blbé stavy mysli. Usínala jsem s úsměvem, byla jsem tak spokojená.
Ráno ale nastal zásadní problém. Nemohla jsem se postavit na nohy. Mé tělo nereagovalo na mé příkazy. Nohy a záda mě extrémně bolely, celý den jsem musela strávit v posteli a vzít si silné prášky proti bolesti, také jsem zrušila rehabilitace a sezení s Pavlem. Nemohla jsem k němu dojít a také jsem nevěděla co bych mu řekla.
Nechtěla jsem mu začít lhát. Stačí, že teď budu muset opět lhát všem. Nikdo by mi to neodpustil. A už vůbec ne máma. Nebudu se jí moct podívat do očí, ach jo. No co už, párkrát to nepozná. Nikdy to přece nepoznala. Dávám si pozor. A můj ex, neviděla jsem ho, co jsme se rozvedli. Ani malou si nebere, ubožák, bylo to tak, jak jsem si myslela, sotva bude mít vše soudně, už ho neuvidím, dávno má jinou ženu a s ní dítě. Cítila jsem, že jeho lži skončily a moje svoboda začíná. Co mi je vlastně po tom co je zač, hlavně že jsme rozvedení. A já zase mám svou svobodu!
Tamara - členka Zotavení Brno a skupiny Zotava