text: Irena
Recidiva… mnoho lidí, když se do takové situace dostane, tak neví, co má dělat. Ani vlastně na nic nemají myšlenky a pokud to chtějí řešit, tak nevědí jak. Já sama, když jsem byla na protialkoholní léčbě, jsem o recidivě moc neuvažovala, nebylo to pro mě tehdy podstatné, ač jsme to při léčbě hodně probírali. Ale potom, čím delší dobu jsem abstinovala, tím víc jsem měla v hlavě takového červíčka, který mě občas hlodal. To bude divné, když se půjdu někam bavit, půjdu na koncert a nebudu pít žádný alkohol. Dokážu já se vůbec bez alkoholu bavit, nebude to nuda? Další z mých otázek byla, co se stane, když se napiju. Takže já už nikdy nebudu pít alkohol?
Je to tak, zakázané ovoce nejvíce chutná. Když jsem někde byla a lidé okolo mě pili, tak mně bylo fajn a já si užívala ten pocit, jak se ráno vzbudím a nebudu mít kocovinu, bolehlav apod. To mě opravdu těšilo a bylo mi fajn. Moje zvědavost ovšem byla větší. Nejdříve jsem zkusila ovocné pivo radlera. Bylo to fajn a já jsem ani necítila, že bych byla opilá nebo tak trochu v náladě. Ale chutnalo mi to, a to byl problém. Začala jsem si kupovat radlera občas i domů. Věděla jsem, že to není správné, ale připadalo mi, že mám vše pod kontrolou. Asi největší vyhrocení přišlo, když nastal jeden nečekaný problém a já jej prostě neustála a šáhla po alkoholu. Ovocné pivo s malým obsahem alkoholu jsem vyměnila za pivo, a ne za jedno, bylo jich daleko více. Celé Vánoce a svátky jsem propila. Pila jsem spíše, abych zapomněla na problém, který jsem měla. V minulosti jsem zvládla více věcí, poprala jsem se s nimi, ale toto mě opravdu položilo, proto jsem také šáhla po alkoholu.
Po Novém roce jsem byla odvezena na záchytnou stanici a potom následovala léčba. Já jsem tehdy věděla, že nechci znovu podstoupit celou tříměsíční protialkoholní léčbu, ale chtěla jsem zastavit svoje pití. V léčebně jsem strávila měsíc a půl, než jsem se vrátila domů a do běžného života. Nebylo to lehké, ale v porovnání s mojí předchozí protialkoholní léčbou to bylo daleko lepší. Absťáky byly, ale ne tak hrozné, jako při mé první léčbě. Mým hlavním hnacím motorem byla moje rodina, hlavně moje dítě. Možná si kladete otázku, proč jsem tehdy nemyslela na svoje dítě, než jsem se napila... je to něco, co nejde popsat. Musí se to zažít.
Je to šest let, co mám za sebou recidivu a já opět jako před ní nepiji. To, co se stalo, se asi mělo stát, pro mě to mělo svůj význam. Vyzkoušela jsem si, co je pro mě ohrožující, co já prostě nemůžu a nechci. Už ani nepřemýšlím nad tím, když se půjdu bavit do společnosti, jak to bude vypadat, když nepiju a zda se budu bavit i bez alkoholu. Ano, budu se bavit i bez alkoholu. S alkoholem se dokáže bavit každý, ale bez alkoholu, to je to něco jiného, lepšího. Ráno je vám pak dobře, neřešíte nějakou kocovinu, okna...Před dvěma lety mě zasáhla opravdu těžká nečekaná událost. Ale já ji ustála a neřešila jsem to alkoholem, jsem za to moc ráda. Svou recidivu teď beru jako něco, co mě v mé abstinenci posunulo hodně dopředu. Recidiva není něco, za co byste se měli stydět. Může se to stát. Důležité je řešit to a nenechat to zajít hodně daleko.