V roce 2015 byla moje životní situace naprosto neúnosná a všechny možné problémy, které moji závislost doprovázely, se na mě valily ze všech stran.
Již 2 roky nezaměstnaný a bez možnosti zaměstnání, protože jsem se se choval bizarně, impulzivně a divně. Padaly mi společenské zábrany a úplně stíraly hranice sociálních norem. Bez jakéhokoliv kritického náhledu na sebe a na situaci. Závislý fyzicky 13. rokem na kombinaci benzodiazepinů.
Do toho jsem užíval vysoké dávky ssri antidepresiv (dávka, která se běžně nepodává), léku na epilepsii gabapentinu, který jsem šňupal a do toho drogy jako marihuana, LSD,pervitin, léky ritalin, fentermin apod., pokud jsem se k nim tedy dostal.
Dlužil jsem spoustě bank a institucí, neustále mi chodily obálky, dluhy rostly a rostly. Do toho jsem měl problémy s místní policií, která sledovala moje podivné chování v reálu a na internetu. A do toho všeho jsem působil velký „chaos“ právě na internetu, kde jsem byl v „osobní válce“ s lidmi, kteří mi vykradli maily a facebook a veřejně je nasdíleli. Byl jsem víc a víc agresivní, vyhrožoval jsem lidem hrozným způlsobem. Rodiče ze mne byli nešťastní a nevěděli co se mnou. Lidi se mě báli, kamarádi ode mě šli dál, byl jsem úplně sám.
Nutno říct, že všechny problémy jsem zahnal až ad absurdum do největší možné krajnosti co jen šlo.
Problém byl, že jsem si stejně svůj problém nijak moc neuvědomoval a právě kombinací léků si svoji osobnost a ego modifikoval a „boostoval“ tak, abych si to vše stále tak nějak divně užíval a nenechal jakoukoliv kritiku dojít k sobě a něco se snažil změnit. Byl jsem lidově řečeno amorální „šmejd“...
Někde ale uvnitř jsem samozřejmě věděl a chápal, ve skrytu duše, jak je to všechno v háji. Jenom jsem už nevěděl jak dál. Měl jsem strašný strach. Z rodičů, kteří neznali všechny moje problémy, nevěděli o tolika dluzích atd. Jenže jsem vůbec netušil, kde a s čím začít. Nenapadlo mě vůbec, že s čím musím začít nejdřív, jsem já sám. Nikoliv důsledky, ale já, kdo jsem tohle všechno způsoboval, kdo poháněl ten šílenej maelstrom vzteku, problémů, průserů, ostudy a šíleností...
Problém byl, že já jsem pomoc vlastně nehledal. Ale je pravda, že mě máma v posledních dnech naznačovala, že se mnou není něco v pořádku. Že jsem závislý na internetu a moderních technologiích (což byla sice pravda, ale to nebyl samozřejmě ten hlavní problém...). Řekla mi, že v nedalekém městě je velice útulné oddělení psychiatrie a že třeba bych si tam mohl zkusit na čas odpočnout...
Nějak se mi to usadilo v hlavě asi.
Ale celkově jsem začal cítit, že se něco děje se světem kolem mě. Těžko si na to pamatuju, protože jsem byl fakt v tom létě 2015 unavený, na pokraji psychických sil. Hnaný sám sebou, svým egem a šílenými okolnostmi. Bylo to opravdu jak ve filmu Requiem for dream. Jeden člověk si ke mně přijel vyřídit, proč mu vyhrožuju na internetu a přes sms. Napadl jsem ho teleskopem, viděla to policie, která mne zpacifikovala. Byl jsem strašně paranoidní, plný vzteku a celkově už vyčerpaný...
Těžko říct, jestli to byla toxická psychóza či „běžná“ psychóza schizofrenní a zbláznil jsem se z toho tlaku, osobně si myslím, že to byla ta druhá možnost. V létě 2015 jsem byl už asi fakt někdo jiný. A po užití velké dávky stimulantů (adipexu), spousty tablet, mi ruplo a vše se rozjelo neskutečným způsobem a nic co jsem před tím v životě zažil se tomu nerovnalo (trošku snad LSD intoxikace, ale tohle bylo mnohem víc „reálnější“).
Popis mojí psychózy by byl na mnoho stran textu, jen ale uvedu, že tohle bylo to, co zlomilo úplně všechno, co mne nastřelilo jiným směrem a odstartovalo dlouhou a bolestivou cestu uzdravením.
Už ta psychóza byla prvním krokem k uzdravení. Protože jsem si to v ní všechno uvědomil. Tam se mi prolomily všechny ty toxické bloky a hranice a nějakým způsobem jsem viděl sebe a svůj život úplně kriticky a reálně. Mluvil jsem tam se sebou a s „lidmi z internetu, kteří mne natáčeli na youtube a dělali si ze mě srandu“, mělo to spoustu obsahů, ale všechno jsem si tam přiznal. To bylo strašně důležité, až v té psychóze jsem nahlas sdělil, jakej jsem zbabělec, šmejd, jaké mám dluhy ...atd., a bylo mi tam strašně líto rodičů.
Rodiče mě našli na zahradě úplně mimo, kde jsem dělal nesmyslné úkony se svíčkami, úplně jsem byl na pokraji fyzického vyčerpání, protože bylo strašné vedro a já jsem byl oblečen v černém a šíleně dehydratovaný. (Dehydratace byl v těch dnech pro můj organismus velmi závažný problém)
Mluvili se mnou v klidu, moje bludy mi nevyvracely. A tenkrát jsem si vlastně řekl o pomoc! A to, že chci na psychiatrii. Protože ač to bylo všechno velice reálné a byl jsem naprosto přesvědčený o reálnosti toho, co vnímám, stejně jsem někde uvnitř tušil, že možná je to psychóza/schizofrenie...
Ten největší paradox v hledání pomoci byl ale ten, že jsem chtěl na tu psychiatrii jako by fyzicky utéct před tím ohrožením, které kolem mne bezprostředně všude bylo. Měl jsem strašný strach a myslel jsem si, že přece do nemocnice ti lidé kolem mne nemohou, že je tam nepustí.
Rozsah mých bludů a halucinací potom v té nemocnici gradoval až do dramatických „filmových“ rozměrů. „Nemocnice byla obklopena asi tisícovkou rozzuřených lidí, davem, který mě chtěl veřejně lynčovat a pověsit – jako příkladnou ostudu. Doktoři se museli jít poradit, jestli mne přijmou a tím mne před zběsilým davem zachrání, nebo přiznají, že to jen hraju, abych si zachránil zadek, a předhodí mne davu. Měl jsem tak strašný zmatek v hlavě a v tom, co mám říkat a jak se mám chovat, že jsem vlastně v reálné psychóze ještě dle svých psychologických znalostí psychózu předstíral...“
„Byl jsem přijat, bylo to vyhlášeno na náměstí, dav řval vztekem, házel kameny do oken a chtěl otevřít dveře. Ale to už nešlo.“ V psychóze jsem manipulativně počítal s tím, že lékaři jsou nejvíc a že jsou nezávislí. Že venku se sice svět proti mě spiknul a zbláznil, ale TAM JSEM V BEZPEČÍ a než se to všechno uklidní venku, musím vevnitř vydržet co nejdéle...
Dostal jsem útulné lůžko a léky na psychózu, usnul jsem a údajně spal vyčerpáním a pod léky 3 dny na uzavřeném oddělení.
Na psychiatrii jsem strávil asi 2 měsíce. Po čtyřech dnech na uzavřeném oddělení mne přemístili na otevřené. Ten nejhorší psychotický stav odezněl a já v pohodě chápal realitu a fungoval. Uvnitř hlavy jsem ale stále věřil bludům o celosvětové organizaci, která proti mne jde a já se musím schovávat na psychiatrickém oddělení, protože to je jediné místo na celé planetě, kam nemohou. Každopádně jsem o tom nemluvil, myslel jsem si, že o tom mluvit nesmím.
Takže si lékaři mysleli, že psychóza odezněla úplně. Nebylo tomu tak ale, byl jsem zároveň ve dvou světech a nutno říct, že jsem měl v sobě neskutečný bordel, jako nikdy v životě před tím.
Poprvé v životě jsem se ale choval vyloženě pokorně a souhlasil jsem se vším, co mi bylo navrženo. Úprava medikace, zaujal jsem konečně naprosto kritický postoj ke svojí závislosti, následoval detox od benzodiazepinů a následná léčba v léčebně pro závislé. Vybral jsem si jednu, o které dřív matka mluvila. Zase jsem v tom viděl nějaký hlubší psychotický smysl a význam (že tam se dá schovat...). Nutno říct, že mi to tam ale domluvili lékařky z psychiatrie kde jsem byl, já jsem s léčebnou vůbec nekomunikoval. Jen se tam pak nechal rodiči převézt...
Moje motivace byla ta nejbizarnější o které jsem kdy slyšel – pod tlakem psychotických bludů jsem souhlasil s léčbou a nápravou, po 13ti letech s kompletním detoxem od BZD (což bylo fakt peklo!!) a nástup do další léčby.
Dnes jsem za to těm lidem z psychiatrie neskutečně vděčný – mojí matce, primářce, lékařkám a psycholožce. Že mě vlastně do té léčby nakopli a dost direktivně nasměrovali.
Každopádně jaká to mohla být léčba, když jsem ji podstoupil pod tlakem svých bludů, že se jen musím někde fyzicky na čas schovat ?
Z léčebny jsem se vrátil na vánoce 2015 a ihned jsem sedl k laptopu a začal řešit nesmysly a hádky s lidma na internetu...a psychóza se dostavila znovu... Na nový rok 2016 mne musel otec odvézt znovu na psychiatrii (byl jsem venku po léčbách snad jen týden) se stejnými bludy a zmatkem v hlavě. Nebylo to již tak dramatické, ale dělo se to znovu. Tohle byl další strašný zážitek, který mne naprosto zfrustroval.
Rodiče byli úplně zlomení, nevěřili už u mne v jakoukoliv nápravu atd.
Přešlo mne to rychle a za týden jsem byl doma. Ale pak začal můj nejhorší půl rok mého života. Bylo to ještě horší než všechno před tím, protože asi z důvodu nevhodných léků a naprosté nezvyklosti na střízlivý stav, jsem nebyl schopen vůbec fungovat, neměl jsem žádnou energii, „drive“ jako dřív ... Všichni se na mne vykašlali, jen moje matka ne. V podstatě jsem jen přežíval v příšerných depresích. Nato mi došlo ohlášení jít na policii a teprve jsem zjistil, kolik toho na mne bylo nahlášeno. Z čehož ten člověk z léta 2015 z toho udělal „Pokus o těžké ublížení na zdraví“. Takže mne reálně hrozil i kriminál...
To bylo největší dno na světě!! Tam jsem tenkrát padnul úplně na dno a velice často uvažoval o ukončení života. Vzpomínal jsem stále na to, jaký jsem byl dřív, před drogami a ještě roky na nich, když se vše dařilo, měl jsem desítky kámošů všude po republice, peníze, práci, holky, párty, kariéru... a teď tohle. A nebylo z toho úniku, nebylo kudy kam. Nešetrně jsem vysadil antidepresivum venlafaxin a to mi způsobilo další strašné útrapy, kdy jsem měl panické ataky každý den, protože jsem měl rozhozený přímo adrenalin v těle, jednou mě odvezla RZS...
Tam, v té době, jsem nevěděl co a kudy kam, ale věděl sem, že chyba je stále ve mě. A že potřebuju úplně změnit sebe, podstoupit něco šíleně tvrdého, co mě změní fyzicky i psychicky a dá mi sílu a „drive“ jít dál a všechno to zvládnout. Tak jsem začal uvažovat o komunitě a když jsem s depresemi skončil na další hospitalizaci, psycholožka mě skoro dokopala si tam dát přihlášku. Tedy nejdřív to bylo do jedné terapeutické komunity, kam mě po pohovoru nevzali, že nespadám do jejich cílové skupiny.
Další měsíc útrap doma, kdy minuta byla jak rok a každá sekunda té minuty byla šíleným psychickým utrpením. Nebylo to jako dojezdy po kombinacích stimulantů a alkoholu v minulosti. Bylo to mnohem horší, protože jsem je nemohl otupit BZD a nebyla to pouze ta depresivní iluze, byla to realita, která nemá konce, kterou za mne nikdo nevyřeší, stav který po několika dnech sám neodejde...
Nutno říct, že tenkrát se mi toto rozpoložení vrylo tak moc do duše a říkal sem si: „Pane Bože, jestli se z tohoto nějak dostanu a budu zase normálně žít, tak věřím, že je možné všechno. A nikdy si už na nic nebudu stěžovat, protože tohle je strop...nebo spíše maximální dno..“
Rodiče moje rozhodnutí pro komunitu kvitovali, protože u mne neviděli naprostou možnost nápravy a pozitivní změny. Do terapeutické komunity mě odvezli v létě 2016, máma u vchodu brečela, říkala mi „Vidíš, mohlo to být všechno jinak...“
Mojí motivací, i když vím, že to není úplně správně, byli a jsou oni.
I když jsem pak byl v šoku z tamějších terapeutických přístupů a často si na ně stěžuji, musím říct, že ano ... tohle mne zachránilo, zvedlo a splnilo očekávání v tom, co to se mnou udělalo. Nějak tím, že mi vzali všechny léky a poslali fyzicky makat ven a dali režim a aktivitu, nastartovali moje tělo a mozek takovým způsobem, jak jsem přesně chtěl. Dostal jsem svoji energii a „drive“ zpět, ještě mnohem víc, než kdysi když jsem drogy a léky nebral. A tohle jsem chtěl. To že se mi „vrtali v hlavě“ a tvrdili věci, které nikdy nepříjmu, je věc druhá. Otevřelo to aspoň cestu dál do dalších terapií po komunitě.
V lednu 2017 mne vrátili zpět a všechno začalo šlapat a fungovat. Dostal jsem od soudu jen podmínku a pak jsem potkal Káťu a byl s ní a jejím synkem 10 měsíců. A nutno říct, že tenhle vztah mi vlastně upevnil zejména abstinenci a negativní vztah k lékům a drogám, vztah pro povinnost a zodpovědnost, vztah pro hezké věci, zdravý a kvalitní způsob života.
A i když už spolu už nejsme, pořád jsem šťastný, se životem spokojený a plný života a touhy, vzít si všechno zpět, co jsem za těch asi 15 let fetování všeho, co šlo, ztratil ...
Na konci chci poděkovat všem, kteří u mne od toho roku 2015 stáli, pomáhali mi, motivovali mne a stále mne doprovázejí na mojí cestě uzdravením, která ještě určitě není u konce ...
Děkuji, Marek