Byli jsme s manželem několik let na ulici. Pořád spolu, jen občas jsem byla sama, třeba když on byl na policii, protože jsme něco ukradli a zrovna nás chytli. On vše vzal vždy na sebe, já odmítla vypovídat. Takže mě pustili a ocitla jsem se sama venku, buď s nějakými menšími finančními prostředky, a nebo úplně bez peněz.
Jednou mě manžel zmlátil a já se ocitla v nemocnici. Sanitář mi dal na sebe telefonní číslo, kdybych něco potřebovala, ať se ozvu. Ano, po pár dnech jsem zavolala, ale bohužel jeho pomoc nakonec skončila bez úspěchu. Chtěl mi pomoci tím, že by mě ubytoval na čas ke svým kamarádkám, ale ty nesouhlasily, popravdě se jim vůbec nedivím.
Poslední kapkou bylo to, když manžela zavřeli, protože měl více nevyřízených věcí a tehdy šel do cely předběžného zadržení. To už jsem nevěděla, co dělat a kam jít. Šla jsem na Florenc a požádala jednoho řidiče Student Agency, zda by mě vzal zadarmo do Brna, protože kousek od místa, kde je v Brně zastávka, bydlí moje rodiče. Což byla pravda a chtěla jsem mu za cestu do Brna pak zaplatit.
Opravdu mě vzal do autobusu a já jela domů. Do města, kde mám rodinu, která je na mě naštvaná, ale jela jsem za nimi. Když jsme dojeli do Brna, hned jsem panu řidiči říkala, že jsem za chvíli tady a donesu mu peníze za cestu. On byl tak hodný, laskavý, že nic nechtěl a jen řekl: „někdy mě pozvete na kafe“. Přála bych si toho řidiče, který mi zachránil život, ještě jednou vidět.
Po přiznání si, že mám problém s alkoholem, jsem před sedmi lety úspěšně absolvovala protialkoholní léčbu. Nebylo to vždy jednoduché, ale zvládla jsem to a zvládám dále. Loni jsem úspěšně splatila poslední splátku vyměřenou insolvenčním správcem, letos jsem nastoupila do nové práce.
Někdy je ale těžké vyrovnat se s chováním lidí, kteří vědí o mé závislosti. Nechci, aby na mě brali ohled nebo okolo mě chodili po špičkách, ale co mi opravdu vadí je, když mi někdo řekne, že „nemůžu pít“.
Já můžu pít! Mohu se napít jakéhokoliv alkoholu, jsem dospělá, svéprávná osoba, zodpovědná sama za sebe, a tak si mohu dělat, co chci. Ale já pít nechci. A v tom je obrovský rozdíl.
Lidé si myslí, že když jsem byla v protialkoholní léčebně a ukončila ji, že jsem vyléčena a už se nikdy nenapiju. Ano, mělo by tomu tak být, ale neuvědomují si a ani si nedokáží představit, že nic není tak lehké, jak se na první pohled zdá.
Myslíte si, že když absolvujete tříměsíční protialkoholní léčbu, že máte vyhráno? Omyl. Je to boj na celý život. Až teprve potom, co vyjdete z léčebny, ze stěn, které Vás chrání před světem plným nástrah, nastane ten opravdový boj. Je to boj, který vedete sami se sebou. Všude okolo číhají nástrahy, a je jen na Vás, jak Vy sami se s tím poperete a jak si nastavíte hranice ve svém životě.
Čím více překážek překonáte a čím déle abstinujete, tím větší máte vůli, sílu nepít. Beru alkohol tak, že k životu patří, ale pro mě je to něco, co já ke svému životu nepotřebuji. Naučila jsem se zvládat a řešit situace i bez alkoholu a také bavit se bez něj. Chci zkrátka žít bez alkoholu.
Comments