Vzpomínka na Johanu

Před dvěma týdny zemřela naše kamarádka a kolegyně Johana. Je zvláštní, že ačkoliv jsem s ní strávil poměrně dost času, tak až teď, po její smrti, jsem schopen zformulovat to, co mě k ní přitahovalo, čím mi byla blízká.

Věřím, že člověk není jen fyzické tělo. Na druhou stranu nevěřím v existenci duše, která je v těle uvězněna a po smrti je osvobozena. Mám spíš takovou představu, že naše bytí je kromě jeho ztělesněné formy rozlito ve vztazích a po smrti fyzického těla člověk z velké části zůstává ve světě dál - ztělesněn těmi, s nimiž byl propojen.

Mám pocit, že já i Johana jsme se hodně orientovali na tuto vztahovou část lidského bytí. Když se zpětně dívám na to, jak jsem Johanu zažil, je to pro mě do očí bijící. Jen za tu krátkou dobu, co jsem jí znal, se obtiskla do obrovského množství lidí. Spoustě z nich pomohla, inspirovala je, ovlivnila, spoustu lidí zachránila.

Ale zdálo se, jako by nechtěla, aby někdo řešil jí samotnou. Milan Kundera někde napsal: "We all need someone to look at us." Já si myslím, že Johana si nepřála, aby se lidi dívali na ni v její fyzické podobě, ale aby se dívali na to, jak se obtiskává do ostatních lidí. To byla její preferovaná identita.

Vnímám tuto tendenci i u sebe a vždycky jsem se za ni styděl. Přece bych se měl mít víc rád, říkával jsem si, podpořen svým dlouhým psychologicko-psychoterapeutickým vzděláním. Měl bych umět o sobě mluvit bez koktání a červenání, měl bych se starat víc o sebe než o druhé.  

Ale když se na tuto tendenci dívám skrze Johanin život, vidím v tom určitou sílu. To, jak se nenechala vtlačit do někoho, kdo se musí nějak definovat, prezentovat, kdo musí obhajovat to, co jí, pije, šňupe, kouří, kdo se musí přihlásit k nějaké skupině.

Ačkoliv to všechno sama určitě řešila, nechtěla, aby to za ní řešili ostatní. Nechtěla, abychom se dívali na ni jako na fyzickou bytost, ale na to, jak se rozlévá do vztahů, jak rozsvěcuje spojení mezi jednotlivými lidmi i celými skupinami lidí, jak vdechuje život těm, kdo už se s ním začali loučit, jak tancuje v místech, kde se zdálo, že pohyb ustal.

Paradoxně mi toto uvědomění pomáhá smířit se s její smrtí. Johana zůstala obtisklá ve mně i všude kolem. Větší část z ní je pořád tady. A je to ta část, na kterou chtěla, abychom se dívali.

Pavel Nepustil