Vyhledat
  • Zotavení Brno

V ZAJETÍ DROGY

ČÁST SEDMNÁCTÁ- KRIZOVÉ CENTRUM FN BRNO

A tak jsem se ocitla na krizovém centru. Nakonec se podařilo, že mě přijali. Řekla jsem, že potřebuji nějaké prášky. Jelikož pořád pláču a nejde to zastavit - opět. Mluvila jsem o svém rozvodu s manželem, smrti mého otce, dědečka, psa, také o dlouhém zotavováním fyzickém a jelikož jsem byla opět ve FN v Brně, tak i o svém původním plánu sebevraždy, stejně mají evidenci pacientů v počítači propojenou, nemá smysl to tajit.


O dřívějších hlasech a vidinách jsem nemluvila. Vlastně obecně jsem o nich nemluvila, snad jen Pavlovi Nepustilovi jsem se párkrát zmínila, ale hrozně jsem se za to styděla, navíc jsem znala postoj psychiatrů k těmto přeludům. Jsem blázen, mám schizofrenii. Vlastně tak, jak to nazývá i má rodina, schizofrenii vypěstovanou z drog. Možná už i jako dítě jsem ji v sobě měla v menší míře zakořeněnou. Vídávala jsem přece v noci osoby sedící na mé posteli, které neexistují - aspoň podle mých rodičů. Pro mě byli skuteční. Nikdy jsem ale moje nedostatky (nebo spíše přebytky ...?) nebrala za nemoc, či poruchu, měla jsem větší nadpřirozené vnímání, to bylo moje vysvětlení. Že vidím a vnímám víc než ostatní, to není přece nemoc, ale dar.


Co jsem udělala mi došlo až večer v posteli. Zhasla se světla a já poslouchala jen známý tikot hodin, vteřinu po vteřině, prožíralo mi to hlavu. Chtěla jsem najednou hned zpět domů! Můj plán byl jasný. Zůstanu tu po dobu nutné hospitalizace, aby mi mohli předepsat antidepresiva, ty mi pomůžou přestat plakat, zbytek už vyřeším sama. Poté se zaregistruji k psychiatričce a vše bude dobré. Budu mít dvojnásobnou oporu, osobního terapeuta Pavla Nepustila a navíc budu pod kontrolou psychiatra. Tím si nedovolím vzít drogu, určitě mi bude brát pravidelně krev a moč.


Můj terapeut Pavel, mě další den hned kontaktoval a povzbudil mě. Dokonce za mnou poslal svou známou psycholožku. Byla super! Došlo mi, že jsem si potřebovala promluvit i se ženou. Obrovsky mě motivovala! Vyzařovala tolik pozitivní energie! Věděla jsem, že to nesmím vzdát. Celkem jsem tam strávila 5 nekonečných dní. Nekonečných proto, že čas tam ubíhá tak 4x pomaleji, než normálně. Začala jsem tam opět hrozně kouřit.

Každé ráno a večer jsme měli sezení s psychology a psychiatrem, vždy to byli jiní lidé, střídali se. Poprvé jsem naprosto otevřeně řekla svou teorii o mém manželovi a předložila všechny důkazy, k jeho nevěře a dvojímu životu. A taktéž mi poprvé řekla psychiatrička absolutně klidným hlasem, že je to asi vše možné. Ale, že bych si měla uvědomit, že to neznamená, že je to konec mého života, obrazně řečeno. Je totiž načase ani ne otočit list, ale spíše zavřít knihu a otevřít úplně jinou. To mě šokovalo.


Dva roky strávené hledáním důkazů! Dva roky mi jde jen o to, aby mi uznali pravdu, on aby se přiznal! Všechny ty noci, dny, ty pocity! Ty hlasy a vše, co jsem viděla! Vždyť to je můj život! Chci to všem dokázat! Ona mi jen tiše pověděla, že i kdyby to vše byla pravda, pokud čekám, že se přizná k něčemu, co mě dohnalo až ke skoku ze skály, tak jsem velice naivní! Že teď už by vlastně ani nemohl. Dala mi jasně najevo, že pravdu nikdy nezjistím a můžu se v tom hrabat klidně dalších 10 let, ale ztratím tím čas pouze já. Ha! To je vlastně asi pravda, jen blbec by se po tom všem přiznal i kdyby to byla pravda.... proplouvalo mi hlavou. Do háje! Ztratila jsem tolik času!


A začali sypat prášky, ve velkém. Ráno prášky, na oběd prášky, večer prášky, před spaním prášky. Vlastně jsem ani nevěděla, co to vše je, ale byli v tom i antidepresiva, a o ty mi přeci šlo. Tak jsem polykala. Třetí den jsem měla svůj pláč pod kontrolou a byla mnohem klidnější. Většinu času jsem spala nebo hrála karty s poblázněnými, byla to sranda. A oni měli radost, že mají s kým hrát, stále dokola. Chtěla jsem volný čas využít i k učení, ale nějak to nešlo, vůbec mě to nezajímalo, také jsem vynechala poprvé školní docházku. Při loučení se ve mě nic nezůstalo, jen příběhy lidí, se kterými jsem se seznámila. Mohla bych říci, že mi dali více, než odborníci. Byli jsme skupinka nešťastných duší a smích na našich tvářích byla chvilka zázraku a společného propojení. Neuvěřitelný pohled.


Po pěti dnech jsem byla doma i s prášky - antidepresivy. Měla jsem i psychiatričku. Také mého terapeuta Pavla a jeho známou z Bohunic jako mou novou podporu, docházející pravidelně ke mě domů. Byla jsem absolutně pod ochranou. Zabalená v potravinové fólii. Nic se nemohlo stát. V mé duši bylo ale stále prázdno. Něco tomu scházelo.... neustále scházelo, nebyla jsem kompletní. Pořád mě vnitřně hlodalo, že nevím pravdu, potřebuji se přesvědčit, nejde to celé zavřít. Nejde, je to můj život!


Tamara-členka Zotavení Brno a skupiny Zotava


35 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
 

+420 777 916 280 (Pavel Nepustil)

  • Facebook
  • Twitter
  • LinkedIn

©2018 by Zotavení Brno. Proudly created with Wix.com